Policejní historky Franty Flinty - Bitka

5. dubna 2018 v 9:00 | František Flinta
Bitka

V minulé kapitole jsem zmínil oblíbenost či neoblíbenost policie v souvislosti v tím, co má za úkol. Samozřejmě, mimo jiné patří mezi hlavní úkoly vyšetřování trestných činů a přestupků a zajišťování bezpečnosti.
Možná, že někdo namítne, že policie vždycky přijede až když se něco děje, což je fakt. Ono totiž dost dobře nejde hlídat všude a všechno. Většinou tedy policie skutečně přijede až v momentě, kdy se něco děje a někdy taky až potom. Důvod je přitom úplně jednoduchý. Třeba v Horní Dolní je v noci ve službě celkem 5 policistů na celé území, které čítá skoro 40 obcí a okresní město Horní Dolní. Je to obrovské území a tak je jasné, že 5 policistů, z nichž jeden sedí jako dozorčí služba na oddělení nemá šanci být preventivně na všech místech a zamezit všemu protiprávnímu jednání.
Další věc, která má souvislost se zajišťováním bezpečnosti jsou takzvané donucovací prostředky. Jinými slovy to, co přijde když slova nestačí. Je to samozřejmě až krajní řešení, ale někdy prostě lidi nepochopí, že něco přehnali a někdy dokonce na policii zaútočí.
Byl krásný zimní večer. Typické předvánoční počasí, kdy je venku téměř deset stupňů a po sněhu ani památky. Ačkoliv bych mnohem radši tento pátek trávil večer a noc doma s rodinou, tak jsem byl v práci. Kolem 20 hodiny přišlo hlášení o fyzickém napadení, ke kterému mělo dojít na pěší zóně před hospodou. Sebrali jsme se tedy s kolegou Liborem Konečným, sedli do auta a jeli na místo.
Libor je asi v mém věku a je to kliďas. Člověk, u kterého je jisté, že zbytečně nevyhrotí situaci a na druhou stranu, si můžete být jisti, že když půjde do tuhého, tak neuteče. Pro jistotu jsme požádali o vyslání druhé hlídky, protože na místě mělo být podle oznámení asi pět pachatelů.
Když jsme s Liborem přijeli na místo incidentu, tak tam byli dva muži, kterým mohlo být odhadem kolem padesátky. Bylo znát, že něco vypili, ale chovali se slušně a na jejich chování bylo vidět, že jsou celou situací zaskočení. Zranění nebyli a tak jsme se jich vyptali, co se vlastně stalo.
Řekli nám, že jsou kolegové z práce a před vánoci si zašli na pivo. Potom vyšli před hospodu, že půjdou domů a tam je měli napadnout nějací chlapi a to úplně bezdůvodně. Neznali je a ani se nepohádali. Prostě vyšli před hospodu a dostali pár facek a nějakou tu ránu pěstí. V zápětí s k nám připojila druhá naše hlídka a přijela i hlídka městské policie z Horní Dolní. Napadení muži nám dali popis pachatelů a tak jsme se všichni rozjeli do různých směrů, jestli je někde najdeme. Do našeho auta jsme naložili poškozené a rozjeli jsme se jednou z ulic.
Když jsme projeli první ulici a blížili jsme se k provozovně občerstvení, která mívá otevřeno dlouho do noci, tak poškození začali ukazovat na schody před provozovnou na trojici mužů a shodně je označili jako pachatele napadení. Zaparkoval jsem tedy auto u občerstvení a s Liborem jsme chtěli udělat kontrolu té trojice. Ještě předtím jsme ale oba poškozené poučili o tom, aby nevystupovali z auta a potom jsme se vydali naproti trojici. Po vystoupení z auta už jsem měl jasno, s kým že to máme tu čest. Byli to tři bratři, cikáni, které jsem snad nikdy nepotkal střízlivé a kteří mají velmi blízko k drogám. Ještě než jsme stačili cokoliv říct, nebo vůbec dát najevo, že jdeme za nimi, tak jeden z nich začal povykovat co po nich chceme. Potom nám podal občanku, kterou jsem si dal do kapsy a to bylo asi poslední, co jsem stihl udělat v klidu. V ten moment se mi totiž za zády ozvalo křičení jednoho z poškozených, který samozřejmě nevydržel čekat v autě, vystoupil a začal křičet " to jsou oni, to jsou ti, co nás napadli".
Jeden z bratrů se okamžitě rozeběhl jeho směrem a já jsem jenom viděl, jak napřahuje ruku sevřenou v pěst, aby ho udeřil. Naštěstí jsem stál v dosahu a tak jsem ho za ramena stačil strhnout zpět, takže jeho pěst těsně minula bradu jednoho z poškozených. V zápětí jsem ale na zádech měl druhého z bratrů a potom už nastala mela skoro jako z nějakého akčního filmu. Po pár vteřinách jsem zaregistroval hysterický ženský křik a potom jsem si všiml nějaké ženštiny, která mlátila kolegu Libora deštníkem. V ten moment se asi celá situace posunula od akčního filmu ke grotesce, ale mě a Liborovi to v tu chvíli nijak vtipné nepřipadalo.
Po nějaké době, kterou nedokážu objektivně odhadnout začali naši protivníci ochabovat a tak se nám podařilo dostat situaci pod kontrolu. Naštěstí taky přijela naše druhá hlídka, takže jsme všechny bratry zadrželi a následovalo jejich převezení na oddělení a umístění do cely.
Výsledkem rvačky bylo zranění krku, se kterým se Libor léčil asi čtrnáct dní, potrhané uniformy a moje zničené brýle. Přitom stačilo, aby ti dva chytráci, kterým jsme se snažili pomoct poslechli a zůstali sedět v autě. Celá situace se mohla vyřešit bez větších problémů a především bez Liborova zranění.
Vzhledem k tomu, že u občerstvení v tu dobu bylo cca 15 lidí, tak jsem se rozhodl, že zkusím sehnat nějaké svědky a protože Horní Dolní je v podstatě vesnice, kde znáte všechny a pokud ne, tak znáte někoho, kdo je zná, tak jsem umístil svou žádost na jednu sociální síť s tím, aby se svědci přihlásili. Očekával jsem, že nějaké svědky seženu, ale faktem je, že se přihlásila pouze jedna slečna.
Abych se ale oklikou vrátil k na začátku zmiňovaným donucovacím prostředkům, tak touto rvačkou došlo z naší strany k jejich použití. V rámci policie je potom nařízený postup, jakým se toto použití donucovacích prostředků eviduje a vyhodnocuje, což pro mě znamenalo sepsat cca. třístránkový úřední záznam, ve kterém jsem měl podrobně uvést, jak celý incident proběhl a jaké donucovací prostředky jsem použil. No co vám budu povídat, kdo podobnou situaci zažil, tak si asi dokáže představit, že popisovat, koho jsem kdy kterou rukou chytil, koho jsem jak a kam praštil, kdo upadl a kdo zůstal stát je docela složité.
Řešení náhrady škody za rozbité brýle a poškozené uniformy je také kapitola sama o sobě. Brýle mi při rvačce spadli a následně na ně někdo šlápnul, takže byli na odpis. Za zákona mi škodu má uhradit zaměstnavatel, tedy policie a poté jí může vymáhat po pachatelích. Odevzdal jsem tedy rozbité brýle společně s žádostí a úředním záznamem jak k jejich poškození došlo a čekal a čekal a čekal a to asi tři měsíce. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, Libor má krk v pořádku, já mám zpět své brýle a tři bratra a jejich hysterickou kamarádku s deštníkem potrestal soud.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama