Duben 2018

Policejní historky Franty Flinty - Noční lovci

9. dubna 2018 v 11:28 | František Flinta
Noční lovci


Matně si vzpomínám na dobu, když jsem byl ještě malý kluk. Často jsem si s kamarády hrál na policajty a zloděje, tak jako asi každý. Samozřejmě s hrami bylo spojeno spousta mýtů týkajících se policie a jejich vybavení. Každé policejní auto, které se prohnalo ulicí se zapnutými majáky působilo jak na mě, tak na kamarády jako magnet a hned jsme se běželi podívat kam jede. Potom jsme dlouho a velmi odborně probírali celou situaci včetně toho, jaké auta policie, tenkrát vlastně ještě Veřejná bezpečnost má. Zajímavé je, že při spoustě těchto dětských diskusí opakovaně zazníval naprosto pravdivý a samozřejmě ověřený fakt, že policejní auta a motorky mají větší výkon, než sériová vozidla, případně, že pro případ honičky mají v převodovce jednu rychlost navíc a podobně. Jednalo se a ověřené informace, protože každý z diskutujících měl samozřejmě u VB strýčka, bratra, nebo nějakého známého, který mu to říkal a tak všichni okolo zasvěceně přikyvovali hlavou.
Jaký je fakt? Samozřejmě, že policejní vozidla jsou co se týká jízdních vlastností, výkonu motoru a převodovky naprosto obyčejná. Neobyčejné vozidlo z něj dělá jeho barva, modré majáky a další dodatečné vybavení, které je v autě nainstalované v souvislosti s policejní prací ať už se jedná o vysílačku, kamery a další elektroniku, nebo skříně pro uložení dlouhých zbraní. Také řidiči, kteří sedají za volanty těchto vozů jsou ve většině případů obyčejní chlapi a málokterý z nich je nějak speciálně školen na to, aby dokázal vozidlo ovládat lépe, než jiný řidič. Často tak policejní honičky místo zadržením ujíždějícího vozidla končí tak, že vozidlo ujede.
Vzpomínám si na jednu noční směnu. Sloužil jsem s Liborem Konečným a zcela výjimečně jsme o noční službě mohli jet do mého okrsku, tedy mimo území Horní Dolní. Jinak totiž platilo, že mimo Horní Dolní hlídky vyjížděli pouze v případě, že se něco stalo.
Bylo mi jasné, že tak v okolních vesnicích různí opilci moc dobře vědí, že policajta uvidí leda ve dne a ve všední den a tak mohou jezdit jak se jim chce. Vedoucí oddělení na tyto argumenty slyšel a tak jsme s Liborem vyrazili. Projížděli jsme obce a kontrolovali řidiče a překvapivě jsme nezjistili žádný přestupek. Tak nám pozvolna plynul čas a silnice se pomalu vyprázdnili. V Horní Dolní obvykle po 22 hodině nepotkáte skoro žádné auto, natož pak v okolních vesnicích.
Když už bylo lehce po půlnoci, tak jsme zastavili postaršího Volkswagena Golf, který řídila nějaká paní. Když jsme jí kontrolovali doklady a zjistili jsme, že jede ze směny v nedaleké fabrice, tak kolem nás poměrně rychle projel nějaký starší sporťák a když nás minul, tak ještě znatelně zrychlil. Hned jsme paní vrátili doklady a vydali se za tím autem. Než jsem ale otočil služební Octavii, tak jsme ho už neviděli. Rozjel jsem se tedy po hlavní silnici a doufal, že ho ještě dojedeme. Projel jsem celou obec s plynem na podlaze, ale i když jsme vyjeli na dlouhou rovinu na konci obce, tak jsme auto neviděli. Zabočil jsem proto do jedné boční ulice, která byl souběžná s tou hlavní a BINGO. Sporťák jel přímo proti nám. Než jsem stačil zareagovat, tak nás minul a tak jsem se musel znovu otočit. Už jsme ale byli v jiné situaci, protože jsme auto před sebou viděli. Zapnul jsem majáky a stopku a plyn putoval znovu na podlahu. Naštěstí jsem si na tuto noční vzal nejsilnější auto na oddělení, což byla Octavia se 110 Kw motorem. Jak jsem se rozjel, tak jako na povel začalo hustě pršet a sporťák nám začal trochu ujíždět. V tu chvíli se ve mně probudil instinkt lovce, který asi převzal řízení auta. Probíjeli jsme se zatáčku po zatáčce promočenou silnicí a pomalu jsme se přibližovali k autu, které se ze všech sil snažilo ujet. Vyjeli jsme za vesnici, kde se silnice zvedá do serpentin a po pár stovkách metrů jsme vletěli do tak husté mlhy, že jsem viděli sotva pár metrů před kapotu. Oproti řidiči sporťáku, který nám ujížděl jsem měl značnou převahu, protože jsem místní silnice znal velmi dobře a tak jsem věděl, jaké a jak prudké zatáčky budou následovat. Řidič přede mnou to ale nevzdával a i když několikrát skoro vyjel ze silnice, tak pokračoval. V tu dobu už jsem byl těsně za ním.
Když jsme vyjeli na kopec, tak mlha skončila, jako když utne a pronásledovaná Honda najednou zastavila. Zastavil jsem za ní a v tu dobu už Libor vyskakoval z auta a hrnul se k Hondě. Já hned za ním. Řidič vystoupil, sám zvedl ruce nad hlavu a čekal, až přiběhneme. Následovalo nasazení pout a prohlídka, po které jsme měli jasno, proč řidič ujížděl. Byl to takový šikovný chlapík. Ačkoli mu byl odebrán řidičský průkaz, protože si velmi dobře rozuměl s pervitinem, tak rád řídil různá auta a nejlépe taková, která nebyla jeho. Proto po něm také bylo vyhlášeno pátrání. Tuto informaci společně se značkou auta jsem vysílačkou zavolal operačnímu, který mi řekl, že auto je nahlášené jako ukradené.
Vzal jsem si do ruky desky a začal si psát poznámky, ale co se to děje? Ruce se mi třesou, jako alkoholikovi při absťáku a nejsem schopen napsat srozumitelně ani slovo, natož větu. Postupně vnímám, že mi srdce buší až v krku a mám zrychlený dech. Ne,nepokouší se o mě mrtvička ani infarkt, to se jenom ke slovu hlásí adrenalin, který mi ta honička vyplavila do žil. Takový malý vedlejší produkt vypjatých situací, který vyžaduje pár minut na uklidnění. Zhluboka jsem vydechl a postupně jsem se dostal do normálního stavu.
Venku pořád hustě pršelo a tak jsem za těch pár minut venku byl solidně navlhlý. Požádal jsem operačního, aby poslal na místo druhou hlídku, která by toho loupežníka odvezla do policejní cely, ale bylo mi suše oznámeno, že žádná jiná hlídka není k dispozici a budu ho tam muset pohlídat. To znamenalo střežit ho do té doby, než na místo přijede kriminalistický technik, se kterým musím udělat ohledání vozidla, protože je kradené a ve spínací skříňce je klíč na její zlomení, potom počkat na odtahovou službu, která auto naloží a odveze na hlídané parkoviště.
Auto jsme chytili asi tak kolem jedné hodiny ráno a na místě jsme čekali celkem asi další dvě hodiny, než bylo auto konečně ohledané a předané odtahové službě. Potom jsme se mokři na kost se zadrženým pachatelem, který klidně spal na zadním sedadle vytopeného služebního auta vydali na oddělení, kde jsme celou věc až do rána sepisovali.
Každopádně jsme měli s Liborem dobrý pocit, že jsme odvedli kus poctivé práce. Proč také ne, chytili jsme pachatele v kradeném autě, navíc byl v pátrání, zajistili jsme kradené auto a při tom všem se nestal žádný průšvih. Ráno jsem tedy odcházel domů s dobrou náladou.
Odpoledne, když jsem se probudil po zaslouženém odpočinku a zapnul telefon jsem zjistil, že mám několik, zmeškaných hovorů ze skrytého čísla. Zavolal jsem proto na oddělení a už jsem tušil, že s noční honičkou bude nějaký problém. Dozorčí mi spojil vedoucího oddělení a potom jsem se nestačil divit. Zjistil jsem, že krom výše uvedených úspěchů jsem zbytek udělal špatně, protože jsem v jednu hodinu ráno za deště, když jsem na místě měl zadrženého pachatele nezavolal majitele vozidla, který to k nám měl asi 50 km, aby si pro auto přijel. Teď totiž stojí na parkovišti a bude se mu muset předat. Mimo jiné jsem se také dozvěděl, že jsem si tím celý ten úspěch znehodnotil a všechno pokazil.
Osobně na situaci mám jiný názor a nemám pocit, že bych něco udělal špatně stejně tak, jako Libor, ale faktem je, že mi vedoucí úplně sebral chuť do další práce. Takových a podobných situací jsem za těch deset let v Horní Dolní zažil spoustu a trvalé znechucení nakonec vedlo i k tomu, že jsem z Horní Dolní odešel.

Policejní historky Franty Flinty - Bitka

5. dubna 2018 v 9:00 | František Flinta
Bitka

V minulé kapitole jsem zmínil oblíbenost či neoblíbenost policie v souvislosti v tím, co má za úkol. Samozřejmě, mimo jiné patří mezi hlavní úkoly vyšetřování trestných činů a přestupků a zajišťování bezpečnosti.
Možná, že někdo namítne, že policie vždycky přijede až když se něco děje, což je fakt. Ono totiž dost dobře nejde hlídat všude a všechno. Většinou tedy policie skutečně přijede až v momentě, kdy se něco děje a někdy taky až potom. Důvod je přitom úplně jednoduchý. Třeba v Horní Dolní je v noci ve službě celkem 5 policistů na celé území, které čítá skoro 40 obcí a okresní město Horní Dolní. Je to obrovské území a tak je jasné, že 5 policistů, z nichž jeden sedí jako dozorčí služba na oddělení nemá šanci být preventivně na všech místech a zamezit všemu protiprávnímu jednání.
Další věc, která má souvislost se zajišťováním bezpečnosti jsou takzvané donucovací prostředky. Jinými slovy to, co přijde když slova nestačí. Je to samozřejmě až krajní řešení, ale někdy prostě lidi nepochopí, že něco přehnali a někdy dokonce na policii zaútočí.
Byl krásný zimní večer. Typické předvánoční počasí, kdy je venku téměř deset stupňů a po sněhu ani památky. Ačkoliv bych mnohem radši tento pátek trávil večer a noc doma s rodinou, tak jsem byl v práci. Kolem 20 hodiny přišlo hlášení o fyzickém napadení, ke kterému mělo dojít na pěší zóně před hospodou. Sebrali jsme se tedy s kolegou Liborem Konečným, sedli do auta a jeli na místo.
Libor je asi v mém věku a je to kliďas. Člověk, u kterého je jisté, že zbytečně nevyhrotí situaci a na druhou stranu, si můžete být jisti, že když půjde do tuhého, tak neuteče. Pro jistotu jsme požádali o vyslání druhé hlídky, protože na místě mělo být podle oznámení asi pět pachatelů.
Když jsme s Liborem přijeli na místo incidentu, tak tam byli dva muži, kterým mohlo být odhadem kolem padesátky. Bylo znát, že něco vypili, ale chovali se slušně a na jejich chování bylo vidět, že jsou celou situací zaskočení. Zranění nebyli a tak jsme se jich vyptali, co se vlastně stalo.
Řekli nám, že jsou kolegové z práce a před vánoci si zašli na pivo. Potom vyšli před hospodu, že půjdou domů a tam je měli napadnout nějací chlapi a to úplně bezdůvodně. Neznali je a ani se nepohádali. Prostě vyšli před hospodu a dostali pár facek a nějakou tu ránu pěstí. V zápětí s k nám připojila druhá naše hlídka a přijela i hlídka městské policie z Horní Dolní. Napadení muži nám dali popis pachatelů a tak jsme se všichni rozjeli do různých směrů, jestli je někde najdeme. Do našeho auta jsme naložili poškozené a rozjeli jsme se jednou z ulic.
Když jsme projeli první ulici a blížili jsme se k provozovně občerstvení, která mívá otevřeno dlouho do noci, tak poškození začali ukazovat na schody před provozovnou na trojici mužů a shodně je označili jako pachatele napadení. Zaparkoval jsem tedy auto u občerstvení a s Liborem jsme chtěli udělat kontrolu té trojice. Ještě předtím jsme ale oba poškozené poučili o tom, aby nevystupovali z auta a potom jsme se vydali naproti trojici. Po vystoupení z auta už jsem měl jasno, s kým že to máme tu čest. Byli to tři bratři, cikáni, které jsem snad nikdy nepotkal střízlivé a kteří mají velmi blízko k drogám. Ještě než jsme stačili cokoliv říct, nebo vůbec dát najevo, že jdeme za nimi, tak jeden z nich začal povykovat co po nich chceme. Potom nám podal občanku, kterou jsem si dal do kapsy a to bylo asi poslední, co jsem stihl udělat v klidu. V ten moment se mi totiž za zády ozvalo křičení jednoho z poškozených, který samozřejmě nevydržel čekat v autě, vystoupil a začal křičet " to jsou oni, to jsou ti, co nás napadli".
Jeden z bratrů se okamžitě rozeběhl jeho směrem a já jsem jenom viděl, jak napřahuje ruku sevřenou v pěst, aby ho udeřil. Naštěstí jsem stál v dosahu a tak jsem ho za ramena stačil strhnout zpět, takže jeho pěst těsně minula bradu jednoho z poškozených. V zápětí jsem ale na zádech měl druhého z bratrů a potom už nastala mela skoro jako z nějakého akčního filmu. Po pár vteřinách jsem zaregistroval hysterický ženský křik a potom jsem si všiml nějaké ženštiny, která mlátila kolegu Libora deštníkem. V ten moment se asi celá situace posunula od akčního filmu ke grotesce, ale mě a Liborovi to v tu chvíli nijak vtipné nepřipadalo.
Po nějaké době, kterou nedokážu objektivně odhadnout začali naši protivníci ochabovat a tak se nám podařilo dostat situaci pod kontrolu. Naštěstí taky přijela naše druhá hlídka, takže jsme všechny bratry zadrželi a následovalo jejich převezení na oddělení a umístění do cely.
Výsledkem rvačky bylo zranění krku, se kterým se Libor léčil asi čtrnáct dní, potrhané uniformy a moje zničené brýle. Přitom stačilo, aby ti dva chytráci, kterým jsme se snažili pomoct poslechli a zůstali sedět v autě. Celá situace se mohla vyřešit bez větších problémů a především bez Liborova zranění.
Vzhledem k tomu, že u občerstvení v tu dobu bylo cca 15 lidí, tak jsem se rozhodl, že zkusím sehnat nějaké svědky a protože Horní Dolní je v podstatě vesnice, kde znáte všechny a pokud ne, tak znáte někoho, kdo je zná, tak jsem umístil svou žádost na jednu sociální síť s tím, aby se svědci přihlásili. Očekával jsem, že nějaké svědky seženu, ale faktem je, že se přihlásila pouze jedna slečna.
Abych se ale oklikou vrátil k na začátku zmiňovaným donucovacím prostředkům, tak touto rvačkou došlo z naší strany k jejich použití. V rámci policie je potom nařízený postup, jakým se toto použití donucovacích prostředků eviduje a vyhodnocuje, což pro mě znamenalo sepsat cca. třístránkový úřední záznam, ve kterém jsem měl podrobně uvést, jak celý incident proběhl a jaké donucovací prostředky jsem použil. No co vám budu povídat, kdo podobnou situaci zažil, tak si asi dokáže představit, že popisovat, koho jsem kdy kterou rukou chytil, koho jsem jak a kam praštil, kdo upadl a kdo zůstal stát je docela složité.
Řešení náhrady škody za rozbité brýle a poškozené uniformy je také kapitola sama o sobě. Brýle mi při rvačce spadli a následně na ně někdo šlápnul, takže byli na odpis. Za zákona mi škodu má uhradit zaměstnavatel, tedy policie a poté jí může vymáhat po pachatelích. Odevzdal jsem tedy rozbité brýle společně s žádostí a úředním záznamem jak k jejich poškození došlo a čekal a čekal a čekal a to asi tři měsíce. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, Libor má krk v pořádku, já mám zpět své brýle a tři bratra a jejich hysterickou kamarádku s deštníkem potrestal soud.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.