Policejní historky Franty Flinty - kurz

5. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Ráno jsem jak jinak s Petrem a Markem nastoupil do auta a odjeli jsme na již zmiňovaný kurz správného používání služební zbraně. Ono totiž policajt bez pistole, to asi nejde moc dobře dohromady a je fakt, že má li někdo s pistolí chodit po ulici a mít právo jí použít, tak by na to měl být připravený i když se jedná pouze o teoretickou přípravu, tedy střelbu do papíru. Kurz jsme měli naplánovaný na tři týdny v policejním školícím středisku.
Když jsme tam přijeli, tak nás rozdělili na pokoje po šesti lidech. Cestou k budově, ve které jsme byli ubytovaní jsem si zvědavě prohlížel okolí a dospěl jsem k závěru, že se patrně jedná o bývalá vojenská kasárna. Byla zde řada panelových budov, které měla svá nejlepší léta již dávno za sebou, stejně jako zbytek areálu.
V přízemí jedné z budov byl malý bufet, kde jsme strávili první dopoledne . Do bufetu se vcházelo prosklenými kovovými dveřmi, které při každém otevření vydávaly takový zvuk, jako kdyby šlo o jejich poslední otevření. V dlažbě u dveří byl již vydřený půlkruh z toho, jak dveře časem sesedly a jedním z rohů škrtali o podlahu.
V bufetu bylo pár stolů a židlí, na jejichž čalounění byly skvrny od rozlitých nápojů, vlašských salátů a kdoví čeho ještě. Celý bufet působil zastarale, což dokreslovala louže vody vytékající pod chladícím pultem.
Za pokladnou v bufetu stojí překvapivě hezká žena, které může být odhadem tak 30 let. Usmívá se a je velmi ochotná. Vzhledem k celkovému stavu okolí bych tady čekal spíš nějakou obtloustlou důchodkyni, a tak je pro mě tato žena příjemným překvapením.
Snad pod vlivem atmosféry, která mě v duchu vrátila o 15 let zpět si objednávám ruské vejce a tři rohlíky a zpětně musím uznat, že ono vejce bylo čerstvé a opravdu jsem si pochutnal.
Odpoledne, když přijeli i ostatní účastníci kurzu nás nahnali do nějaké zasedací místnosti, kde k nám promluvili dva plukovníci, tři kapitáni a několik nižších důstojníků a důležitosti kurzu a hlavně celého školícího střediska, náročnosti jejich práce a nakonec nám nastínili průběh celého kurzu. V tu dobu ještě nikdo z nás netušil, že polovina těchto řečí je lež a druhá nesmysl.
Tím pro nás první den skončil a mohli jsme jít kam nám libo. No kam libo zase ne, ono totiž policista na kurzu je zbaven svéprávnosti, takže vycházky byly pouze do 23 hodin s tím, že areál kde kurz probíhal byl několik kilometrů od nejbližší civilizace, kterou bylo malé městečko někde na Moravě.
Jak už to tak bývá, tak se tady našlo několik málo lidí, kteří se znali ještě před nastoupením k policii a potom ti, kteří se seznámili později a tak se během chvilky nezávisle na sobě domluvilo několik skupinek a návštěvě městečka a samozřejmě ochutnávce zdejšího piva.
Dodnes nedokážu objektivně zhodnotit, jestli šlo o dobrý nápad, protože na jednu stranu došlo k uvolnění napětí v kolektivu lidí, kde se zná jen někdo, na stranu druhou v kurzu byla spousta ještě pořád téměř dětí, které prostě po požití určitého množství alkoholu dělají ostudu. Jediným štěstím tedy byl fakt, že místní jsou již asi natolik zvyklí a otrlí, že se náš návrat obešel bez konfliktu, či zranění někoho z členů naší skupinky.

Kurz den druhý

Ráno na pokoji postupně v nahodilých intervalech začalo zvonit několik budíků tak, jak si je kdo nastavil, ale vstávat se po předchozím večeru zjevně nikomu nechtělo. Nakonec se ale dílo podařilo a v sedm hodin jsme všichni byli nastoupení před pokoji k zahájení druhého dne.
Jako první za námi přišel náš hlavní instruktor David Adámek, který se mi jevil jako poměrně sympaťák a rozumný člověk, což se mi během kurzu potvrdilo.
Odvedl nás do učebny, kde nám řekl praktické věci k průběhu kurzu, poučil nás, jak se ke komu máme chovat a co od nás očekává. Potom dodal další informace, jako kde mají v okolí nejlepší pivo a kam se dá jít vykoupat. Potom už nic nebránilo odchodu na střelnici, která byla přímo v areálu.
Střelnice vypadala stejně opotřebovaně jako ostatní zařízení, ale pro účely našeho výcviku zjevně dostačovala. Na jednom ze stolů, které zde stály byly připravené pistole, na které jsme ale zatím nedostali povolení sahat. Nejdřív jsme dostali školení z bezpečné manipulace a ovládání zbraně, což pro mě jako pro absolventa základní vojenské služby a amatérského střelce nebylo nic nového.
Potom už jsme se mohli pomazlit. Každý dostal přidělenou jednu ze zbraní s tím, že tu jednu bude používat v průběhu celého kurzu a také se o ní bude starat. Láskyplně jsem přijal svou CZ 75 D Compact, což je standardní policejní pistole. Na první pohled se jednalo o delší dobu používanou pistol, ale to mi jako milovníkovi zbrani pranic neubralo na náladě.
Zbraně obecně v sobě skrývají skryté kouzlo. V průběhu historie prošly obrovským vývojem, ale vždy se v dané době jednalo v vrcholný technologický produkt, který prezentoval schopnosti konstruktérů a výrobců. Kouzlo zbraní tkví především v převaze, kterou dává svému držiteli ve srovnání s ostatními. Dřevo pomalu nahradil kov, obyčejný kov kov ušlechtilý, ušlechtilý kov nahrazuje plast a s postupem technologie se zlepšuje i účinnost a spolehlivost zbraní.
Jeden z legendárních konstruktérů a výrobců zbraní Samuel Colt kdysi pronesl poměrně neskromnou definici zbraní, kdy řekl něco v tom smyslu, že bůh stvořil lidi rozdílné, ale Samuel Colt jim dal stejné šance. Patrně v té době mluvil o Coltu v ráži 45, kterému se začalo přezdívat Peacemaker a ve své době to byla bez diskuze nejlepší ruční zbraň na světě.
Po krátké chvilce k seznámení se se zbraněmi jsme začali nacvičovat jejich ovládání a manipulaci bez nábojů, nebo jak říkají střelci na sucho. Když náš instruktor nabyl přesvědčení, že základní manipulaci zvládáme natolik, že nejsme nebezpeční sami sobě s svému okolí, tak nám rozdal náboje a začala skutečná show. Nakonec ale nikdo nepřišel k úrazu a tak jsme po dopoledni na střelnici všichni v klidu odešli na oběd, po kterém následovala teorie na učebně.
Ach jo, ta teorie. Nesnáším teorii čehokoliv a úplně nejvíc nesnáším teorii něčeho, co znám a umím. No nakonec jsem přežil i odpoledne a potom následovalo odreagování v podobě čištění zbraní po předchozí střelbě. Paráda, konečně se budu moct povrtat ve vnitřnostech, cítit pach oleje na zbraně a tu svou dokonale vyčistit. Použil jsem všechny své znalosti a fígle tak, abych dosáhl perfektního výsledku a to se podařilo. Vyčistil jsem úplně všechno a skutečně jsem si to užil.
Po čištění zbraní jsme dostali pro zbytek dne volno a valná většina účastníků kurzu se rozhodla zcela překvapivě jít do města na pivo. Já jsem taktéž zcela překvapivě šel s nimi. Hrálo se v té době mistrovství Světa ve fotbale a ačkoli nejsem přílišným příznivcem tohoto sportu, tak jsem se rozhodl jít s ostatními podpořit naše fotbalisty v rozhodujícím zápase s Italy. To byla chyba, protože zápas rozhodně nedopadl podle očekávání fanoušků a naši borci nepostoupili ani ze základní skupiny. Nálada tedy byla mizerná, pilo se na žal a to nikdy nepřináší to správné ovoce.
Vzhledem k tomu, že se zábava rozjela a někteří kolegové se cítili nepřemožitelní, obzvláště po hodině sebeobrany, rozhodli se poměřit své síly na trávníku před restaurací. Osobně nejsem zastáncem podobných exhibicí a tak jsem vše pozoroval v klidu z povzdálí u stolu, přičemž jsem měl zvláštní tušení, že to vzhledem k množství vypitého alkoholu účastníků nemusí dopadnout dobře. Moje tušení se bohužel během chvilky potvrdilo, jeden z kolegů se na trávníku začal svíjet bolestí a nám vyvstala otázka, co s ním. Vypadalo to na poraněné rameno, nebo klíční kost a rozhodně se nejednalo o zranění, které by jsme byli schopni vyřešit na místě.
Kolegu jsme tedy dárkově zabalili do státní vlajky, kterou jsme zde jako správní fanoušci měli sebou a taxikem jsme ho odvezli do nemocnice, kde se zjistilo, že má vykloubené rameno. Tím skončila zábava toho večera a všichni jsme se odebrali na kutě.

Kurz - další dny

Další dny kurzu se odvíjeli podle stejného scénáře. Každý den byl rozdělen do částí, kdy jsme se učili manipulaci se zbraní, střelbu, zákonné podmínky pro použití zbraně a něco málo ze sebeobrany a neudálo se v podstatě nic moc zajímavého, co by stálo za zmínku.
Byl zde ale jeden kolega, který za zmínku rozhodně stojí a to Marcel Šafránek. Přijel z jednoho malého, zastrčeného oddělení, kde dávají lišky dobrou noc. Takovým malým oddělením se obyčejně říká fara a usuzuji, že to je proto, že tam většinou bývá neskutečný klid. Marcel, jak jsme později zjistili byl inženýr a to v oboru slévárenská technologie. U něho jsem si již poněkolikáté ověřil teorii, že vzdělání rozhodně nezaručuje přirozenou inteligenci, obecný přehled, či praktickou použitelnost člověka pro běžný život.
Když jsme během kurzu byli jeden den na střelnici, tak jsme prováděli cvičení, které spočívalo v tom, že jsme stříleli na terce, které se nám ukázali vždy pouze na pár vteřin. Úkolem bylo v tu dobu terč zasáhnout tolikrát, kolikrát to zvládneme a instruktor nám kladl na srdce, že se nám terče ukážou pouze třikrát, potom dá povel k zastavení palby a když se po tomto povelu otevřou znovu, tak nikdo nebude střílet, vybijeme zbraně a potom společně půjdeme zkontrolovat terče.
Celé cvičení proběhlo v klidu, když jsme vystříleli třetí sérii, tak dal instruktor povel k zastavení palby. Potom se terče otevřeli a z jedné strany práskli tři výstřely. Ano, Marcel to nepochopil. Samozřejmě se to s ním táhlo už po celý zbytek kurzu a pokud někdo někomu něco opakoval, tak to bylo právě jemu.
Když jsem zjistil, jaký obor Marcel vystudoval, tak jsem chtěl využít jeho odborné znalosti a položil jsem mu otázku, kterou jsem se zabýval už několik týdnů bez uspokojivého výsledku. V té době jsem vlastnil starší motorku Jawa 350, kterou jsem postupně upravoval. Chtěl jsem vyměnit původní nevzhledné stupačky za nějaké efektní, ale nevěděl jsem, jaký k jejich výrobě zvolit materiál tak, aby byly lehké, pokud možno lesklé a zároveň odolné. S tímto dotazem jsem se na Marcela obrátil a dostalo se mi naprosto vyčerpávající odpovědi. Během asi půlhodinové přednášky mi uvedl spoustu různých kovových slitin, u kterých mi popsal jejich vlastnosti a důvod, proč je na ty stupačky nemohu použít. Bohužel ale zapomněl uvést alespoň jeden materiál, který by pro podobné použití byl vhodný.
Jak jsme se všichni postupně prokousávali kurzem, tak se zlepšovaly naše střelecké výsledky a jistota při manipulací se zbraní a tak jsme se po třech týdnech dostali na konec kurzu. Závěr byl slavnostní a před naším odjezdem zpět na různá oddělení dostal každý z nás přidělenou svou služební zbraň, kterou si odvezl. Mezi mnou a mojí zbraní vzniklo hned od začátku určité pouto. Může to znít divně, ale s tou zbraní jsem strávil deset let služby a i když jsem se za tu dobu naštěstí nikdy nedostal do situace, kdy bych zbraň musel použít, tak jsem v ní měl jistotu. Mockrát jsem jí za svojí službu měl v ruce, když jsme třeba v noci prohledávali místo vloupání, kde v tu dobu mohl být pachatel, nebo jsme po honičce zadrželi pachatele v kradeném autě a je fakt, že to člověku dodá pořádný kus jistoty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zdenkafridrichova zdenkafridrichova | 6. března 2018 v 14:16 | Reagovat

Díky. Hlavně že se nikomu nic nestalo.
Každé střelby mají svého "Marcela".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama