Březen 2018

Policejní historky Franty Flinty - Potlesk

26. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Potlesk

Tak jako všude jinde, tak samozřejmě i u policie najdete řadu různých lidí, z nichž každý má své specifické povahové rysy a určité způsoby řešení různých situací. Dopracujete se tak časem k tomu, že s někým se vám slouží dobře s někým méně dobře a s někým vyloženě špatně.
Dá se říci, že jsem v průběhu let strávených v Horní Dolní měl více méně štěstí na kolegy, se kterými jsem brázdil zdejší ulice a honil všemožné lumpy. Jedním z těch kolegů, se kterým jsem sloužil vyloženě rád je Vilda. Byl asi tak ve stejném věku jako já a krom věku jsme měli i hodně podobné názory na spoustu věcí. Navíc se mi ve společné službě opakovaně potvrdilo, že Vilda je chlap, který vás nikdy nenechá v průšvihu. Na jednu směnu s ním ale asi nezapomenu nikdy, protože to, co jsme zažili se už asi nikdy nezopakuje.
Obecně platí, že policie není u veřejnosti příliš oblíbená. Z jedné strany je to dané tím, že se jedná o represivní složku státu, která hlídá dodržování zákonů a tak se příliš velká obliba očekávat nedá a na druhou stranu je to dáno i ne příliš kvalitní prací tiskových oddělení policie, která velmi málokdy dokážou prezentovat práci policie tak, aby bylo zřejmé, že naší prací není pouze vyplňování pokutových bloků.
Tím spíš je dnešní příběh výjimečný. Sloužil jsem s Vildou noční v Horní Dolní a až asi do 22 hodin se skoro nic nedělo. Provedli jsme pár kontrol řidičů, prověřili nějaké to oznámení a těšili se na přestávku a s ní spojený šálek teplé kávy a něco málo k zakousnutí. Jak už to ale při policejní práci bývá, tak náš záměr přerušila vysílačka v autě s tím, že v hospodě U Ťamana, což byl pouze místní název vyplývající z toho, že hospodu provozoval jeden z místních Vietnamců, je nějaký problém s telefonem, který prý hospodský sebral hostovi a nechce mu ho vrátit. Vzhledem k tomu, jak se Vietnamská komunita obyčejně chová nenápadně nám to přišlo hned z počátku divné a tak jsme vyrazili.
Když jsme dojeli k hospodě, tak jsme zjistili, že ta praská ve švech. Aby také ne, když byl pátek po výplatách sociálních dávek. Uvnitř hospody se na nás obrátil přiopilý mladík, kterému mohlo být maximálně tak 22 let. Byl hubený a hned od začátku velmi nepříjemný. Řekl nám, že mu vietnamec, který v hospodě obsluhuje sebral telefon a nechce mu ho vrátit.
Požádal jsem ho o občanský průkaz, který mi dal i když se mu moc nechtělo. No je to normální postup. Když něco řeším, tak musím vědět s kým, protože to potom musím zapsat. Při kontrole jsem zjistil, že občanský průkaz je už asi půl roku neplatný.
Potom jsme se obrátili na hospodského, který klidně seděl u stolu a měl před sebou položený nějaký notně opotřebovaný mobil odhadem v hodnotě do pětistovky. Ten nám bez problémů předložil průkaz cizince a řekl nám, že mladík zde seděl se slečnou, které objednával pití. Slečna potom odešla a mladík chtěl utéct bez placení a proto mu sebral mobil. Od dvou vedlejších stolů se ozvalo, že to tak opravdu bylo.
Mladík, který zatím nervózně pochodoval po hospodě sem a tam se začal rozčilovat, že ho okradl a on chce svůj telefon zpět. Já jsem se optal hospodského, kolik mu mladík na útratě dluží a vzhledem k tomu, že předtím hostil slečnu jsem čekal nějakou vysokou částku. Překvapením pro mě proto bylo, když mi hospodský řekl, že dluží asi 200,-Kč.
Mladík mezi tím samovolně zvyšoval své rozčilení, v čemž se podporoval samomluvou. Následně řekl památnou větu, která vedla ke konečnému velmi rychlému vyřešení situace. Obrátil se na Vildu, kterému řekl " já jsem vás zavolal, tak to kurva vyřešte". Poté se otočil zády a vykročil, Jenomže tu větu řekl Vildovi a to neměl dělat. Ještě než dokončil první krok, tak ho vilda chytil za ramena, otočil ho o 180 stupňů a strčil ho mým směrem. Ani nevím, jak se mi to tak rychle povedlo, ale mladíka jsem odchytil a elegantním obloukem jsem ho posadil ke stolu naproti hospodskému a v klidu jsem mu řekl, aby zaplatil a zmizel, nebo bude zle. Mladík beze slova vyndal peněženku, zaplatil útratu, hospodský k němu posunul telefon a věc byla vyřešena.
Potom se mladík zvedl a za našeho doprovodu opouštěl hospodu. Jak jsme tak pomalu procházeli mezi stoly směrem k východu, tak se v hospodě začalo ozývat tleskání, a za pár vteřin nám tleskala celá hospoda a to byl ten okamžik, který už těžko ve službě zažiji.
Ano, dalo by se namítnout, že podle zákona to nebylo v pořádku, správný postup by byl jiný, ale nikam by nevedl. Jak se mi později potvrdilo, tak mnohdy je přínosnější zvolit takové řešení, které není tak úplně podle zákona, ale přesto se potom můžete zpříma podívat do očí všem zúčastněným, protože víte, že z morálního hlediska jste chybu neudělali. Bohužel takovým postupem policista riskuje mnoho problémů, kázeňským řízením počínaje a trestním stíháním konče.

Policejní historky Franty Flinty - Lesní muž

19. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Lesní muž

Jak už to tak bývá, tak každé místo, každý kraj či město mívají své legendy, tajemství a téměř neuvěřitelné příběhy, které se táhnou v průběhu let. Některé jsou zcela vymyšlené, nebo se z nich možná jenom vytratil jejich původní, reálný základ v důsledku neustálého vyprávění, při kterém si každý vypravěč něco ubral, nebo naopak přidal a některé jsou naopak pravdivé, ačkoli tak na posluchače nemusí působit.
Jednu takovou legendu jsem podědil společně se služebním okrskem i já. Jak jsem již zmiňoval v předchozí kapitole, tak svůj okrsek jsem začal poznávat tak nějak bez prvotních informací. Neznal jsem ani území mi svěřené, ani kontakty na potřebné lidi, ani místní poměry, podivíny, obecní zastupitele atd. Poznávání toho krásného kraje pro mě ale nebylo nic nepříjemného. Naopak, byla to velká zábava. Pokaždé, když byl čas, tak jsem podle mapy vybral nějaké místo, sedl jsem do služebního auta a jel jsem zkoumat.
Ve své péči jsem měl několik vesniček v okolí Horní Dolní, která se nachází na úpatí jednoho z našich pohoří. Jde o poměrně rozsáhlou oblast, kterou tvoří z velké části lesy, které se táhnou po okolních kopcích a obklopují v podstatě všechny obce. Vznikají tak zde poměrně rozsáhlá zalesněná území protkaná různými polními či lesními cestami, které jsou některé sjízdné autem a na jiné se musíte vydat pěšky. V každém případě je zde krásně a to vlastně v jakoukoli roční dobu. Každá z nich má své specifické kouzlo a potěší člověka něčím jiným.
Mojí legendou se stal Milan Pánek, kterému místní neřeknou jinak, než lesní muž. Můj první kontakt s ním, nebo spíše s jeho příběhem se odehrál při jednom z mých poznávání kraje. Jel jsem do jedné z krajních obcí okrsku, ve které končila silnice a nedalo se odtamtud jet nikam dál. Měl jsem v plánu navštívit chatovou osadu, která je v kopcích za obcí a vede k ní jenom lesní cesta. Chtěl jsem chaty zkontrolovat a případně získat kontakty na majitele, aby se jim v případě potřeby dalo zavolat, nebo je sehnat v místě bydliště.
Když jsem byl na cestě, tak mi vysílačkou zavolal dozorčí z našeho oddělení, že poblíž této vesničky došlo k vloupání do jedné z chat a mám tam tedy jet a udělat, co je na místě potřeba. To znamená jet na místo, zjistit od majitele chaty co se vlastně stalo, případně zavolat kriminalistického technika, aby zajistil stopy a potom jet na oddělení a všechno to sepsat. Zní to poměrně jednoduše a složité to vlastně není, ale je s tím spojeno spousta administrativy, která se postupem času stále více komplikuje. Mám li celý postup zmapovat, tak na místě stráví policista minimálně hodinu až dvě podle toho, jak rychle přijede kriminalistický technik, který je většinou jeden na okrese pro všechny oddělení a může se tak jednoduše stát, že je zrovna na jiném případu. S technikem policista udělá ohledání místa činu, při kterém se buďto najdou, nebo nenajdou kriminalistické stopy. Nevěřte zahraničním seriálům, kde zjistí otisky prstů i z tisíc let staré mumie, kterou někdo vykoupal v kyselině. Tak to prostě nefunguje, ale o tom možná někdy později.
Potom jede policista na oddělení, kde založí celý spis v elektronickém systému, což obnáší vložení adresy podle mapových podkladů, které fungují podle vlastní nálady a někdy je s nimi velmi těžká domluva. Dále vložení všech osob včetně osobních údajů a kontaktů, vložení všech odcizených, nebo poškozených věcí včetně výrobních čísel mají li je a v neposlední řadě je třeba dát dohromady nějaký základní velmi stručný popis věci. Málem bych opomněl vložení kriminalistických stop, pokud na místě byly zajištěny.
Potom policista musí sepsat záznam o ohledání místa činu, kde velmi podrobně a přesně musí popsat celé místo činu včetně rozměrů místností, dveří teploty atd. Do tohoto záznamu napíše kde byly zajištěny jaké stopy. Někdy je tento záznam velmi krátký, ale jindy může zabrat několik i stran.
Když udělá tyto základní věci, tak musí vyslechnout poškozeného, nebo oznamovatele, což není samo sebou. Před výslechem poškozeného ho musí nejprve pořádně poučit a protože náš právní systém je skutečně kouzelný, tak to obnáší poučení poškozeného v trestním řízení, poučení podle zákona o obětech trestných činů a v neposlední řadě poučení o mlčenlivosti. Dohromady je to cca 6 stran textu, které má poškozený právo si přečíst.
Po poučení konečně následuje vlastní výslech, ale ani to není jen tak. Nejdřív totiž musíte poškozeného poučit k prováděnému výslechu a vyslechnout na protokol o trestním oznámení a potom zcela nelogicky ještě jednou poučit a vyslechnout, ale tentokrát na úřední záznam o podání vysvětlení. Většina poškozených jenom nevěřícně kroutí hlavou.
Po ukončení výslechů následuje další práce v podobě sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, čímž se dostáváme k tomu, že pouhé založení jednoduchého spisu k šetření trestného činu zabere policistovi nejméně dvě až tři hodiny času a vyprodukuje při tom nejméně 10 papírů. Nutno podotknout, že ještě nic nezjistil.
Nyní se vrátíme k příběhu. Jel jsem tedy k vykradené chatě, kde na mě čekal pan Koudelka. Ukázal mi chatu, která byla v lese na břehu malého potůčku a do které mu někdo vlezl dírou ve dveřích, ve kterých rozbil jednu tabulku skla. Zavolal jsem tedy kriminalistického technika a protože byl na jiném případu, tak bylo jasné, že budeme čekat. Pan Koudelka byl příjemný šedesátník sportovní postavy s prošedivělými vlasy a v přátelském hovoru nám hodina čekání utekla jak nic.
Kriminalistický technik Černý, patřil k těm zkušeným. Byl to taky asi šedesátník menší štíhlé postavy a neodmyslitelně k němu patřila khaki vestička, bez které jsem ho snad nikdy neviděl. Práce na místě s ním vždycky probíhala bez problémů a pokud měl službu, tak člověk věděl, že nebude čekat déle, než je nezbytně nutné.
Když prijel na místo, tak se vyptal pana Koudelky na pár informací a šli jsme se podívat na chatu. Na otázku, co se ztratilo nám pan Koudelka řekl, že vlastně nic cenného. Zmizelo nějaké jídlo, hlavně konzervy a instanční polévky, nějaké baterie a staré přenosné rádio. Technik Černý hned řekl, že to vypadá na Milana Pánka a znalý věci se na mě obrátil. Asi očekával z mé strany potvrzení této informace, ale já na něho pouze nechápavě koukal, protože jsem neměl nejmenší tušení, kdo je sakra Milan Pánek a proč by tohle měla být zrovna jeho práce. V každém případě to bylo moje první setkání s místní legendou.
Když technikovi došlo, že jsem úplně mimo, tak začal vyprávět jeden z těch těžko uvěřitelných příběhů, o kterých jsem později zjistil, že je naprosto pravdivý.
Ty nevíš, kdo je Milan Pánek? Toho poznáš hned jak přijedeš na vloupačku. Dělá jenom chaty a vždycky si vybírá ty, který jsou v lese, nebo někde u lesa. On ty lesy tady v okolí zná líp něž kdokoli jinej. Strávil tady celý dětství a tak tu zná každém kámen. Ani myslivci si na něj nepřijdou. On ti je schopnej ležet někde v lese s dalekohledem a několik hodin sledovat okolí aby se ujistil, že tam nikdo není a potom se tam vloupá. On ale ty loupačky dělá jinak než ostatní. Jemu totiž nejde o to, aby něco vydělal, ale o to, aby přežil. On totiž žije tady v těch lesích, takže bere jídlo, občas nějaký alkohol, koření, baterie a oblečení. Navíc vždycky udělá co nejmenší škodu. Normální loupežník vykopne dveře, nebo vymlátí okno, kterým se mu tam dobře poleze a je mu jedno jakou škodu tím nadělá, ale Pánek, to je jinej kádr. On vybere nejmenší okénko, kterým je schopnej se protáhnout, a pokud to jde, tak ho ani nerozbije. Navíc ani neudělá nepořádek vevnitř, ale opravdu jenom sebere těch pár drobností co potřebuje a je pryč. On ti dokáže udělat chatu třeba v době, kdy majitelé odjedou jenom do vesnice nakoupit a jak je v lese, tak už ho nikdo nechytí. On je teď v pátrání, protože tady vykrádá ty chaty a dokonce na něj byly nějaký pátrací akce se psovody a vrtulníkem, ale jak říkám, toho v lese nikdo nechytí.
Později jsem si zjišťoval informace o Pánkovi a zjistil jsem, že všechno co mi Černý řekl je pravda. Od myslivců jsem slyšel, že ho občas někde zahlédnou, ale než se dostanou na místo, kde ho viděli, tak je pryč a jako by se po něm slehla zem. Nikdo neví kde a jak přespává a jak vlastně vypadá, protože poslední fotka, kterou jsem našel byla asi deset let stará.
V době, kdy jsem se o lesním muži dozvěděl jsem se zařekl, že udělám všechno proto, abych ho chytil. Na jednu stranu mě k tomu vedla touha chytit zloděje a na druhou stranu bych asi získal obrovské uznání za to, že se mi podařilo něco, co nezvládlo ani organizované komando se psy a vrtulníkem. V průběhu let jsem tedy po lesích v okrsku nachodil možná stovky kilometrů a vyšetřoval možná desítky vykradených chat o kterých si myslím, že je vykradl lesní muž. Nikdy jsem ho ale ani koutkem oka nezahlédl a nevydobyl si tak zasloužené uznání.
Asi po osmi letech práce v okrsku se ale stal malý zázrak. Kolegové ze sousedního okresu Pánka chytili přímo při vloupání do chaty a tak skončil v policejní cele. Vzhledem k tomu, že po něm bylo posledních asi deset let vyhlášeno pátrání, tak byl dotazován k řadě případů, ale ani k jednomu se nevyjádřil. Samozřejmě policie trvala na tom, aby ho soud umístil do vazby, protože nebylo možné ho tak dlouhou dobu chytit, úmyslně se vyhýbal trestnímu řízení a navíc se dopouštěl další trestné činnosti a s tímto návrhem na vazbu souhlasil i státní zástupce, který dal na soud návrh. Pro všechny policisty, kteří na všech těch případech vloupání pracovali ale bylo obrovským zklamáním, když soudce, který o umístění do vazby rozhodoval Pánka pustil na svobodu. Důvodem bylo to, že Pánek slíbil, že bude spolupracovat při vyšetřování, byť se dosud skrýval a ve všech případech odmítl vypovídat a navíc také slíbil, že si bude přebírat případné předvolání k výslechu nebo k soudu v místě bydliště. Pan soudce asi nepochopil, že místem trvalého bydliště lesního muže je obecní úřad a v jeho skutečném bydlišti ho už nikdo nikdy nenajde.
Zcela překvapivě se na mě za několik týdnů soud obrátil s žádostí o doručení předvolání na jméno Milan Pánek, protože jmenovanému není možné předvolání doručit poštou. Mě se zase zcela překvapivě toto předvolání nepodařilo doručit a tak je lesní muž opět v pátrání a pokud nezemřel, tak v něm bude na věky.

Policejní historky Franty Flinty - Velmistr Reiki

12. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Velmistr Reiki

Po ukončení kurzu na zbraň následovala roční škola, pod zkratkou ZOP, rozuměj základní, odborná příprava. Jak jsem již naznačil dříve, šlo o rok učení, střílení, nácviku modelových situací a spousty dalších věcí, ale o tom někdy později. Každopádně to byl rok, kdy rodina strádá, protože škola probíhá jen na několika málo místech v republice a tak to pro většinu studentů znamená dojíždění a ubytování na ubytovně.
Po této škole alespoň pro mě následovalo období, kdy jsem byl na oddělení hlídkové služby u Pavla Nováka. To ale nebyl můj cíl. Od začátku jsem chtěl dělat skutečnou policejní práci a tak jsem požádal o přeřazení na obvodní oddělení v Horní Dolní. Tam jsem nastoupil v roce 2008 a nakonec jsem tam zůstal dlouhých deset let.
Obvodní oddělení jsou troufám si tvrdit páteří policie. V drtivé většině případů totiž policisté těchto oddělení jako první řeší věci na místě a rozhodují o dalším postupu, zajištění stop, důkazů nebo osob a šetří drtivou většinu běžné trestné činnosti. Policisté jsou zde rozdělení většinou na okrskáře, jinak policisté s územní odpovědností a zpracovatele, kteří jsou o stupíneček výš.
Okrskář, kterým jsem se stal i já je takovým policejním dělníkem. Každý má přidělené své území, na kterém provádí šetření k přestupkům a trestným činům, které se zde stanou, je v kontaktu s místními obyvateli a samosprávou a mimo jiné provádí šetření a doručování na základě žádostí kriminální policie, soudů, exekutorů a různých dalších orgánů, které si jen dokážete představit.
To je velmi zjednodušený popis, ale zacházet do podrobností by asi nebylo zajímavé. Já jsem se stal tímto okrskářem a dostal jsem jako své území přiděleno několik obcí kolem Horní Dolní. Když mi vedoucí obvodního oddělení npor. Miroslav Král řekl, jaké území budu mít na starost, tak mi mezi řečí řekl, že původní okrskář Karel mi celé území předá.
Šel jsem tedy do kanceláře za Karlem, který odcházel do civilního sektoru a řekl jsem mu, že mám okrsek po něm. Karel se usmál, předal mi klíč od kanceláře, řekl čau a od té chvíle jsem ho už nikdy neviděl. Co všechno tedy patří do mého okrsku jsem zjišťoval během následujícího půl roku a dalších několik let jsem si zde získával různé potřebné kontakty.
V mém okrsku je mimo spousty dalších věcí, firem a krásné krajiny nachází i několik restaurací a ubytoven, přičemž jedna z restaurací, které místní říkají U Franty je hned vedle ubytovny, která patří k místní fabrice na zpracování papíru.
Na tom by asi nebylo nic divného, ale v této ubytovně bydlel pan Kovář, se kterým jsem se v průběhu let setkal několikrát a pokaždé za mírně řečeno zvláštních okolností.
Jedno z těchto setkání proběhlo v mojí kanceláři na oddělení, kam za mnou pan Kovář přišel a chtěl mluvit s policistou, který má na starost ubytovnu, ve které bydlí. Pan Kovář byl menší postavy s bříškem a s úpravou vlasů a vousů si skutečně nedělal velké starosti. Mohlo mu být kolem 50 let a když promluvil, tak měl znatelný slovenský přízvuk.
Řekl mi, že je velmist reiki. No upřímě o reiki jsem kdysi slyšel, ale hlubší znalosti mi scházely. Proto jsem se nijak nevyjadřoval a čekal, co bude dál. Pan Kovář pokračoval " pane Flinta víte, já jako velmistr reiki cítím a vnímám různé věci, které normální lidi vůbec nedokážou zaznamenat. Mám totiž silně vyvinuté smysly a intuici. To není žádná sranda víte? Mě totiž dokážou neuvěřitelně rušit i věci, které vy třeba vůbec neslyšíte, nebo necítíte. Já třeba vnímám i elektrické pole, které vydává rozsvícená žárovka".
Tiše jsem polknul, přikývnul a byl jsem skutečně zvědavý, co se z této situace vyklube. Pan Kovář pokračoval " Pane Flinta víte, já bydlím na ubytovně u fabriky a mám tam strašné problémy se sousedy. Oni vám mají v bytě takové strašně silné elektrické hodiny a o ty mi jde. Oni totiž ty hodiny mají neuvěřitelně silné elektromagnetické pole a ti sousedi mě díky tomu poli můžou číst myšlenky a snaží se mě tak ovládat".
Potlačil jsem škubání koutků a přemýšlel, jak situaci vyřešit. Tomu, co mi říkal očividně věřil a já jsem neměl to srdce mu říct, že můj názor na věc je velmi odlišný. Navíc jako policista ač se to zdá absurdním správně musím i takové oznámení přijmout, zadokumentovat a prověřit. Co kdyby to totiž skutečně byla pravda.
Pan Kovář si mezitím moje několikavteřinové mlčení, které jsem potřeboval k potlačení smíchu vyložil po svém a pokračoval.
" Pane Flinta já nejsem blázen. Oni to o mě říkají, ale to jenom proto, aby mě zlikvidovali. To je tam takové tajné společenství a oni jsou na mě všichni domluvení. Už mě dvakrát dostali do blázince, ale když jsem tam byl dva měsíce a nic mi nezjistili, tak mě vždycky pustili".
Najednou mi v hlavě bleskl nápad a se zcela vážným výrazem ve tváři jsem se pana Kováře zeptal, jestli o těch hodinách ví něco dalšího. Když mi zopakoval, že jsou to strašně silné elektrické hodiny, které kolem sebe šíří to nebezpečné elektromagnetické pole, tak jsem mu odpověděl, že celou věc samozřejmě můžu prověřit, ale potřebuji, aby někdo změřil to elektromagnetické pole a na to, že není policie vybavená. Pana Kováře jsem poslal na ČEZ, aby si o potřebné měření požádal tam a potom se vrátil s jeho výsledkem.
Co mu na ČEZu řekli to nevím a při dalších setkáních jsem se ho neptal, ale je fakt, že kvůli hodinám už nepřišel.

Policejní historky Franty Flinty - kurz

5. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Ráno jsem jak jinak s Petrem a Markem nastoupil do auta a odjeli jsme na již zmiňovaný kurz správného používání služební zbraně. Ono totiž policajt bez pistole, to asi nejde moc dobře dohromady a je fakt, že má li někdo s pistolí chodit po ulici a mít právo jí použít, tak by na to měl být připravený i když se jedná pouze o teoretickou přípravu, tedy střelbu do papíru. Kurz jsme měli naplánovaný na tři týdny v policejním školícím středisku.
Když jsme tam přijeli, tak nás rozdělili na pokoje po šesti lidech. Cestou k budově, ve které jsme byli ubytovaní jsem si zvědavě prohlížel okolí a dospěl jsem k závěru, že se patrně jedná o bývalá vojenská kasárna. Byla zde řada panelových budov, které měla svá nejlepší léta již dávno za sebou, stejně jako zbytek areálu.
V přízemí jedné z budov byl malý bufet, kde jsme strávili první dopoledne . Do bufetu se vcházelo prosklenými kovovými dveřmi, které při každém otevření vydávaly takový zvuk, jako kdyby šlo o jejich poslední otevření. V dlažbě u dveří byl již vydřený půlkruh z toho, jak dveře časem sesedly a jedním z rohů škrtali o podlahu.
V bufetu bylo pár stolů a židlí, na jejichž čalounění byly skvrny od rozlitých nápojů, vlašských salátů a kdoví čeho ještě. Celý bufet působil zastarale, což dokreslovala louže vody vytékající pod chladícím pultem.
Za pokladnou v bufetu stojí překvapivě hezká žena, které může být odhadem tak 30 let. Usmívá se a je velmi ochotná. Vzhledem k celkovému stavu okolí bych tady čekal spíš nějakou obtloustlou důchodkyni, a tak je pro mě tato žena příjemným překvapením.
Snad pod vlivem atmosféry, která mě v duchu vrátila o 15 let zpět si objednávám ruské vejce a tři rohlíky a zpětně musím uznat, že ono vejce bylo čerstvé a opravdu jsem si pochutnal.
Odpoledne, když přijeli i ostatní účastníci kurzu nás nahnali do nějaké zasedací místnosti, kde k nám promluvili dva plukovníci, tři kapitáni a několik nižších důstojníků a důležitosti kurzu a hlavně celého školícího střediska, náročnosti jejich práce a nakonec nám nastínili průběh celého kurzu. V tu dobu ještě nikdo z nás netušil, že polovina těchto řečí je lež a druhá nesmysl.
Tím pro nás první den skončil a mohli jsme jít kam nám libo. No kam libo zase ne, ono totiž policista na kurzu je zbaven svéprávnosti, takže vycházky byly pouze do 23 hodin s tím, že areál kde kurz probíhal byl několik kilometrů od nejbližší civilizace, kterou bylo malé městečko někde na Moravě.
Jak už to tak bývá, tak se tady našlo několik málo lidí, kteří se znali ještě před nastoupením k policii a potom ti, kteří se seznámili později a tak se během chvilky nezávisle na sobě domluvilo několik skupinek a návštěvě městečka a samozřejmě ochutnávce zdejšího piva.
Dodnes nedokážu objektivně zhodnotit, jestli šlo o dobrý nápad, protože na jednu stranu došlo k uvolnění napětí v kolektivu lidí, kde se zná jen někdo, na stranu druhou v kurzu byla spousta ještě pořád téměř dětí, které prostě po požití určitého množství alkoholu dělají ostudu. Jediným štěstím tedy byl fakt, že místní jsou již asi natolik zvyklí a otrlí, že se náš návrat obešel bez konfliktu, či zranění někoho z členů naší skupinky.

Kurz den druhý

Ráno na pokoji postupně v nahodilých intervalech začalo zvonit několik budíků tak, jak si je kdo nastavil, ale vstávat se po předchozím večeru zjevně nikomu nechtělo. Nakonec se ale dílo podařilo a v sedm hodin jsme všichni byli nastoupení před pokoji k zahájení druhého dne.
Jako první za námi přišel náš hlavní instruktor David Adámek, který se mi jevil jako poměrně sympaťák a rozumný člověk, což se mi během kurzu potvrdilo.
Odvedl nás do učebny, kde nám řekl praktické věci k průběhu kurzu, poučil nás, jak se ke komu máme chovat a co od nás očekává. Potom dodal další informace, jako kde mají v okolí nejlepší pivo a kam se dá jít vykoupat. Potom už nic nebránilo odchodu na střelnici, která byla přímo v areálu.
Střelnice vypadala stejně opotřebovaně jako ostatní zařízení, ale pro účely našeho výcviku zjevně dostačovala. Na jednom ze stolů, které zde stály byly připravené pistole, na které jsme ale zatím nedostali povolení sahat. Nejdřív jsme dostali školení z bezpečné manipulace a ovládání zbraně, což pro mě jako pro absolventa základní vojenské služby a amatérského střelce nebylo nic nového.
Potom už jsme se mohli pomazlit. Každý dostal přidělenou jednu ze zbraní s tím, že tu jednu bude používat v průběhu celého kurzu a také se o ní bude starat. Láskyplně jsem přijal svou CZ 75 D Compact, což je standardní policejní pistole. Na první pohled se jednalo o delší dobu používanou pistol, ale to mi jako milovníkovi zbrani pranic neubralo na náladě.
Zbraně obecně v sobě skrývají skryté kouzlo. V průběhu historie prošly obrovským vývojem, ale vždy se v dané době jednalo v vrcholný technologický produkt, který prezentoval schopnosti konstruktérů a výrobců. Kouzlo zbraní tkví především v převaze, kterou dává svému držiteli ve srovnání s ostatními. Dřevo pomalu nahradil kov, obyčejný kov kov ušlechtilý, ušlechtilý kov nahrazuje plast a s postupem technologie se zlepšuje i účinnost a spolehlivost zbraní.
Jeden z legendárních konstruktérů a výrobců zbraní Samuel Colt kdysi pronesl poměrně neskromnou definici zbraní, kdy řekl něco v tom smyslu, že bůh stvořil lidi rozdílné, ale Samuel Colt jim dal stejné šance. Patrně v té době mluvil o Coltu v ráži 45, kterému se začalo přezdívat Peacemaker a ve své době to byla bez diskuze nejlepší ruční zbraň na světě.
Po krátké chvilce k seznámení se se zbraněmi jsme začali nacvičovat jejich ovládání a manipulaci bez nábojů, nebo jak říkají střelci na sucho. Když náš instruktor nabyl přesvědčení, že základní manipulaci zvládáme natolik, že nejsme nebezpeční sami sobě s svému okolí, tak nám rozdal náboje a začala skutečná show. Nakonec ale nikdo nepřišel k úrazu a tak jsme po dopoledni na střelnici všichni v klidu odešli na oběd, po kterém následovala teorie na učebně.
Ach jo, ta teorie. Nesnáším teorii čehokoliv a úplně nejvíc nesnáším teorii něčeho, co znám a umím. No nakonec jsem přežil i odpoledne a potom následovalo odreagování v podobě čištění zbraní po předchozí střelbě. Paráda, konečně se budu moct povrtat ve vnitřnostech, cítit pach oleje na zbraně a tu svou dokonale vyčistit. Použil jsem všechny své znalosti a fígle tak, abych dosáhl perfektního výsledku a to se podařilo. Vyčistil jsem úplně všechno a skutečně jsem si to užil.
Po čištění zbraní jsme dostali pro zbytek dne volno a valná většina účastníků kurzu se rozhodla zcela překvapivě jít do města na pivo. Já jsem taktéž zcela překvapivě šel s nimi. Hrálo se v té době mistrovství Světa ve fotbale a ačkoli nejsem přílišným příznivcem tohoto sportu, tak jsem se rozhodl jít s ostatními podpořit naše fotbalisty v rozhodujícím zápase s Italy. To byla chyba, protože zápas rozhodně nedopadl podle očekávání fanoušků a naši borci nepostoupili ani ze základní skupiny. Nálada tedy byla mizerná, pilo se na žal a to nikdy nepřináší to správné ovoce.
Vzhledem k tomu, že se zábava rozjela a někteří kolegové se cítili nepřemožitelní, obzvláště po hodině sebeobrany, rozhodli se poměřit své síly na trávníku před restaurací. Osobně nejsem zastáncem podobných exhibicí a tak jsem vše pozoroval v klidu z povzdálí u stolu, přičemž jsem měl zvláštní tušení, že to vzhledem k množství vypitého alkoholu účastníků nemusí dopadnout dobře. Moje tušení se bohužel během chvilky potvrdilo, jeden z kolegů se na trávníku začal svíjet bolestí a nám vyvstala otázka, co s ním. Vypadalo to na poraněné rameno, nebo klíční kost a rozhodně se nejednalo o zranění, které by jsme byli schopni vyřešit na místě.
Kolegu jsme tedy dárkově zabalili do státní vlajky, kterou jsme zde jako správní fanoušci měli sebou a taxikem jsme ho odvezli do nemocnice, kde se zjistilo, že má vykloubené rameno. Tím skončila zábava toho večera a všichni jsme se odebrali na kutě.

Kurz - další dny

Další dny kurzu se odvíjeli podle stejného scénáře. Každý den byl rozdělen do částí, kdy jsme se učili manipulaci se zbraní, střelbu, zákonné podmínky pro použití zbraně a něco málo ze sebeobrany a neudálo se v podstatě nic moc zajímavého, co by stálo za zmínku.
Byl zde ale jeden kolega, který za zmínku rozhodně stojí a to Marcel Šafránek. Přijel z jednoho malého, zastrčeného oddělení, kde dávají lišky dobrou noc. Takovým malým oddělením se obyčejně říká fara a usuzuji, že to je proto, že tam většinou bývá neskutečný klid. Marcel, jak jsme později zjistili byl inženýr a to v oboru slévárenská technologie. U něho jsem si již poněkolikáté ověřil teorii, že vzdělání rozhodně nezaručuje přirozenou inteligenci, obecný přehled, či praktickou použitelnost člověka pro běžný život.
Když jsme během kurzu byli jeden den na střelnici, tak jsme prováděli cvičení, které spočívalo v tom, že jsme stříleli na terce, které se nám ukázali vždy pouze na pár vteřin. Úkolem bylo v tu dobu terč zasáhnout tolikrát, kolikrát to zvládneme a instruktor nám kladl na srdce, že se nám terče ukážou pouze třikrát, potom dá povel k zastavení palby a když se po tomto povelu otevřou znovu, tak nikdo nebude střílet, vybijeme zbraně a potom společně půjdeme zkontrolovat terče.
Celé cvičení proběhlo v klidu, když jsme vystříleli třetí sérii, tak dal instruktor povel k zastavení palby. Potom se terče otevřeli a z jedné strany práskli tři výstřely. Ano, Marcel to nepochopil. Samozřejmě se to s ním táhlo už po celý zbytek kurzu a pokud někdo někomu něco opakoval, tak to bylo právě jemu.
Když jsem zjistil, jaký obor Marcel vystudoval, tak jsem chtěl využít jeho odborné znalosti a položil jsem mu otázku, kterou jsem se zabýval už několik týdnů bez uspokojivého výsledku. V té době jsem vlastnil starší motorku Jawa 350, kterou jsem postupně upravoval. Chtěl jsem vyměnit původní nevzhledné stupačky za nějaké efektní, ale nevěděl jsem, jaký k jejich výrobě zvolit materiál tak, aby byly lehké, pokud možno lesklé a zároveň odolné. S tímto dotazem jsem se na Marcela obrátil a dostalo se mi naprosto vyčerpávající odpovědi. Během asi půlhodinové přednášky mi uvedl spoustu různých kovových slitin, u kterých mi popsal jejich vlastnosti a důvod, proč je na ty stupačky nemohu použít. Bohužel ale zapomněl uvést alespoň jeden materiál, který by pro podobné použití byl vhodný.
Jak jsme se všichni postupně prokousávali kurzem, tak se zlepšovaly naše střelecké výsledky a jistota při manipulací se zbraní a tak jsme se po třech týdnech dostali na konec kurzu. Závěr byl slavnostní a před naším odjezdem zpět na různá oddělení dostal každý z nás přidělenou svou služební zbraň, kterou si odvezl. Mezi mnou a mojí zbraní vzniklo hned od začátku určité pouto. Může to znít divně, ale s tou zbraní jsem strávil deset let služby a i když jsem se za tu dobu naštěstí nikdy nedostal do situace, kdy bych zbraň musel použít, tak jsem v ní měl jistotu. Mockrát jsem jí za svojí službu měl v ruce, když jsme třeba v noci prohledávali místo vloupání, kde v tu dobu mohl být pachatel, nebo jsme po honičce zadrželi pachatele v kradeném autě a je fakt, že to člověku dodá pořádný kus jistoty.