Policejní historky Franty Flinty - třetí den

26. února 2018 v 10:00 | František Flinta
Třetí den

V nažehlené uniformě se státním znakem na levém rukávu čekám v kanceláři na začátek služby a opět mám ten slavnostní pocit jako první den. Na tu modrou uniformu a státní znak jsem skutečně hrdý. Však nebylo jednoduché získat právo jí nosit.
Společně se mnou čeká i Petr a Marek a několik dalších kolegů, které ještě neznám. Pavel novák si naposledy potáhne z cigarety nedopalek udusí milionkrát nacvičeným pohybem v tom dobře utajeném popelníku. Potom nás přivítá a krátce shrne, co se stalo za minulý den a noc a poučí nás o tom, že z vyšších míst je vyvýjen tlak z důvodu příliš malého počtu uložených pokut. Potom nám řekne kdo s kým bude ten den sloužit a mě přidělí zkušenému kolegovi, kterému nikdo neřekne jinak, než Fanouš. S Fanoušem máme za úkol, nebo spíš Fanouš má za úkol mi ukázat, jak to chodí a co se ve službě dělá. K dispozici jsme dostali nejtarší auto na oddělení, což je řádně ohrkaný VW Transporter, kterému se na tachometru skví krásných 370 000 km. Přezdívka tohoto nezničitelného i když místy již orezlého stroje zní Kokta. Jak k přezdívce přišel pochopím ihned po nastartování starého dieselu bez turbodmychadla. Vydává zvuk, který je specifický klepáním a za studena zadrháváním. Jak jsem později zjistil, tak jeho maximální rychlost je necelých 100 km/hod. V tomto stroji, který je překvapivě pohodlný vyrážíme do terénu a začnáme brázdit ulice Horní Dolní.
Fanouš má skoro dva metry a jeho váhu odhaduji lehce přes metrák. Jinak se ale jeví jako velký kliďas. Začne mě zpovídat a tak nám uplyne první hodina. Za tu dobu několikrát projedeme Horní Dolní a potom Fanouš zamíří na lesní cestu. Ujedeme asi kilometr a Fanouš zastavuje s Koktou uprostřed cesty, vypne motor a s naprostým klidem mi oznámí, že jde spát a kdyby něco, tak ho mám probudit. Potom se přesune na zadní sedadla a zaujme polohu ležícího střelce. Nejdřív na něj šokovaně hledím a nemůžu uvěřit, že to myslí vážně, ale ostupně přijímám skutečnost, že to tak prostě je. Chodím kolem auta a přemýšlím, co mám dělat. Na jednu stranu mě to neskutečně štve a jsem nabitý enrgií, kterou chci využít a na druhou stranu si uvědomuji, že jsem nový, nic neumím a ani nemůžu dělat a tak stepuju u auta a když jsou kolem houbaři, tak se snažím vypadat zaměstnaně a důležitě. Fanouš naštěstí nemohl usnout a tak jsme za chvilku jeli dál.
Horní Dolní je specifické město. Byť je to město okresní, tak zde není moc zajímavostí. Osobně město definuji jako větší vesnici, která je tvořena čtyřmi hlavními ulicemi a pěti světelnými křižovatkami. Bydlí u nás necelých 30 000 lidí a je to relativně klidné městečko. To ale dnes neplatí. Během následujících pár chvil po našem odjezdu z lesa se událo několik věcí, které si budu pamatovat pokud ne pořád, tak hodně dlouho.
S Fanoušem jedeme pomalu k oddělení, kde si chce něco vzít. Když se v Koktovi blížíme k ředitelství, tak vidím dva hloučky lidí, záchranku a na trávníku před ředitelstvím nabouranou Fábii. Potom registruji dvě ležící těla a na silnici zohýbaný stojan na kola a několik jízdních kol rozhozených v okolí. Fanoušovi říkám ať zastaví, ale on s ledovým klidem odpoví, že když nás bude někdo potřebovat, tak nám zavolají na vysílačku. Znovu se na něho v šoku podívám a ptám se ho jestli to myslí vážně. On neodpoví a v klidu projede kolem a odjíždí pryč. Hlavou mi proběhne, že s Fanoušem asi vycházet nebudu a v tom okamžiku nám na vysílačku volá operační důstojník, který nás co nejrychlejí chce k ředitelství, kde se stala vážná dopravní nehoda.
Operační to je taková tajemná osoba. Na ulici ho nepotkáte a přitom ví o všem, co se kde šustne. To u něho se sejdou volání na číslo 158 a to on posílá na místo tu hlídku obvodního oddělení, tu nehodáře a jindy hasiče, nebo záchranku.
Fanouš se neochotně otočí a jedeme zpět. Na místě nám jeden z kolegů řekl, že řidič Fábie zkolaboval za volantem a na chodníku srazil dvě ženy, potom smetl stojan s koly a porazil strom před ředitelstvím a od nás chce, abychom zastavili dopravu na nejbližší křižovatce. Ta je asi 50 metrů od nás, tak tam hned běžíme. Fanouš mi do ruky vrazí červenou plácačku, suše mi oznámí, že jde k zubaři nechá mě stát uprostřed křižovatky a odchází. Dodnes nechápu jak, ale podaří se mi zastavit provoz ve směru k ředitelství a v tu dobu naštěstí přijde jiný kolega od dopravní policie. Ptá se mě kde je fanouš a já mu popravdě odpovím, že mě tam nechal a šel k zubaři. To je debil odvětí kolega, pošle mě na chodník a jde řídit provoz na křižovatce.
Stojím na chodníku a stále se snažím pochopit Fanoušovo jednání, ale prostě se mi to nedaří. Mám vztek a v tu chvíli si připadám naprosto zbytečně. Upřímě nevím, co mám dělat a kolega, který mě to měl učit odešel. Sleduji dění kolem sebe a najednou u mě stojí Pavel Novák a říká mi, abych natáh pásku napřč silnicí a nikoho za ní nepouštěl. Přitom mi do ruky vrazí klubo zelenočervené pásky s nápisem Policie Stop. Okamžite udělám co mi řekl a potom si stoupnu k pásce, odkud postupně odeženu několik čumilů.
Po chvilce k pásce přiběhne paní ve věku kolem padesátky a hned se hrne dál. Stoupnu jí do cesty a říkám jí, že tam nemůže. Ona pouze suše odvětí a co uděláte, zatknete mě? Já tam mám dceru. Okamžitě paní požádám, aby šla se mnou a odvedl jsem jí za Pavlem Novákem, který pobíhal venku a nacházel se v tom vzácném stavu, kdy byl nabitý energií a na místě všechno řídil. Tomu jsem paní předal a vrátil jsem se k pásce.
Tenhle okamžik ve mně zůstal dodnes. Byla to jen malá chvilka, ale v té jedné větě, kterou mi paní řekla bylo mnohem víc, než se dá zachytit těmi slovy. Byla tam naléhavost, strach, obava, zmatek a volání po pomoci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zdenkafridrichova zdenkafridrichova | 26. února 2018 v 11:16 | Reagovat

Drsný začátek. Těším se na další historku.

2 Franta Flinta Franta Flinta | 26. února 2018 v 14:36 | Reagovat

[1]: Ano drsný začátek. Budou ale i světlé chviky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama