Únor 2018

Policejní historky Franty Flinty - třetí den

26. února 2018 v 10:00 | František Flinta
Třetí den

V nažehlené uniformě se státním znakem na levém rukávu čekám v kanceláři na začátek služby a opět mám ten slavnostní pocit jako první den. Na tu modrou uniformu a státní znak jsem skutečně hrdý. Však nebylo jednoduché získat právo jí nosit.
Společně se mnou čeká i Petr a Marek a několik dalších kolegů, které ještě neznám. Pavel novák si naposledy potáhne z cigarety nedopalek udusí milionkrát nacvičeným pohybem v tom dobře utajeném popelníku. Potom nás přivítá a krátce shrne, co se stalo za minulý den a noc a poučí nás o tom, že z vyšších míst je vyvýjen tlak z důvodu příliš malého počtu uložených pokut. Potom nám řekne kdo s kým bude ten den sloužit a mě přidělí zkušenému kolegovi, kterému nikdo neřekne jinak, než Fanouš. S Fanoušem máme za úkol, nebo spíš Fanouš má za úkol mi ukázat, jak to chodí a co se ve službě dělá. K dispozici jsme dostali nejtarší auto na oddělení, což je řádně ohrkaný VW Transporter, kterému se na tachometru skví krásných 370 000 km. Přezdívka tohoto nezničitelného i když místy již orezlého stroje zní Kokta. Jak k přezdívce přišel pochopím ihned po nastartování starého dieselu bez turbodmychadla. Vydává zvuk, který je specifický klepáním a za studena zadrháváním. Jak jsem později zjistil, tak jeho maximální rychlost je necelých 100 km/hod. V tomto stroji, který je překvapivě pohodlný vyrážíme do terénu a začnáme brázdit ulice Horní Dolní.
Fanouš má skoro dva metry a jeho váhu odhaduji lehce přes metrák. Jinak se ale jeví jako velký kliďas. Začne mě zpovídat a tak nám uplyne první hodina. Za tu dobu několikrát projedeme Horní Dolní a potom Fanouš zamíří na lesní cestu. Ujedeme asi kilometr a Fanouš zastavuje s Koktou uprostřed cesty, vypne motor a s naprostým klidem mi oznámí, že jde spát a kdyby něco, tak ho mám probudit. Potom se přesune na zadní sedadla a zaujme polohu ležícího střelce. Nejdřív na něj šokovaně hledím a nemůžu uvěřit, že to myslí vážně, ale ostupně přijímám skutečnost, že to tak prostě je. Chodím kolem auta a přemýšlím, co mám dělat. Na jednu stranu mě to neskutečně štve a jsem nabitý enrgií, kterou chci využít a na druhou stranu si uvědomuji, že jsem nový, nic neumím a ani nemůžu dělat a tak stepuju u auta a když jsou kolem houbaři, tak se snažím vypadat zaměstnaně a důležitě. Fanouš naštěstí nemohl usnout a tak jsme za chvilku jeli dál.
Horní Dolní je specifické město. Byť je to město okresní, tak zde není moc zajímavostí. Osobně město definuji jako větší vesnici, která je tvořena čtyřmi hlavními ulicemi a pěti světelnými křižovatkami. Bydlí u nás necelých 30 000 lidí a je to relativně klidné městečko. To ale dnes neplatí. Během následujících pár chvil po našem odjezdu z lesa se událo několik věcí, které si budu pamatovat pokud ne pořád, tak hodně dlouho.
S Fanoušem jedeme pomalu k oddělení, kde si chce něco vzít. Když se v Koktovi blížíme k ředitelství, tak vidím dva hloučky lidí, záchranku a na trávníku před ředitelstvím nabouranou Fábii. Potom registruji dvě ležící těla a na silnici zohýbaný stojan na kola a několik jízdních kol rozhozených v okolí. Fanoušovi říkám ať zastaví, ale on s ledovým klidem odpoví, že když nás bude někdo potřebovat, tak nám zavolají na vysílačku. Znovu se na něho v šoku podívám a ptám se ho jestli to myslí vážně. On neodpoví a v klidu projede kolem a odjíždí pryč. Hlavou mi proběhne, že s Fanoušem asi vycházet nebudu a v tom okamžiku nám na vysílačku volá operační důstojník, který nás co nejrychlejí chce k ředitelství, kde se stala vážná dopravní nehoda.
Operační to je taková tajemná osoba. Na ulici ho nepotkáte a přitom ví o všem, co se kde šustne. To u něho se sejdou volání na číslo 158 a to on posílá na místo tu hlídku obvodního oddělení, tu nehodáře a jindy hasiče, nebo záchranku.
Fanouš se neochotně otočí a jedeme zpět. Na místě nám jeden z kolegů řekl, že řidič Fábie zkolaboval za volantem a na chodníku srazil dvě ženy, potom smetl stojan s koly a porazil strom před ředitelstvím a od nás chce, abychom zastavili dopravu na nejbližší křižovatce. Ta je asi 50 metrů od nás, tak tam hned běžíme. Fanouš mi do ruky vrazí červenou plácačku, suše mi oznámí, že jde k zubaři nechá mě stát uprostřed křižovatky a odchází. Dodnes nechápu jak, ale podaří se mi zastavit provoz ve směru k ředitelství a v tu dobu naštěstí přijde jiný kolega od dopravní policie. Ptá se mě kde je fanouš a já mu popravdě odpovím, že mě tam nechal a šel k zubaři. To je debil odvětí kolega, pošle mě na chodník a jde řídit provoz na křižovatce.
Stojím na chodníku a stále se snažím pochopit Fanoušovo jednání, ale prostě se mi to nedaří. Mám vztek a v tu chvíli si připadám naprosto zbytečně. Upřímě nevím, co mám dělat a kolega, který mě to měl učit odešel. Sleduji dění kolem sebe a najednou u mě stojí Pavel Novák a říká mi, abych natáh pásku napřč silnicí a nikoho za ní nepouštěl. Přitom mi do ruky vrazí klubo zelenočervené pásky s nápisem Policie Stop. Okamžite udělám co mi řekl a potom si stoupnu k pásce, odkud postupně odeženu několik čumilů.
Po chvilce k pásce přiběhne paní ve věku kolem padesátky a hned se hrne dál. Stoupnu jí do cesty a říkám jí, že tam nemůže. Ona pouze suše odvětí a co uděláte, zatknete mě? Já tam mám dceru. Okamžitě paní požádám, aby šla se mnou a odvedl jsem jí za Pavlem Novákem, který pobíhal venku a nacházel se v tom vzácném stavu, kdy byl nabitý energií a na místě všechno řídil. Tomu jsem paní předal a vrátil jsem se k pásce.
Tenhle okamžik ve mně zůstal dodnes. Byla to jen malá chvilka, ale v té jedné větě, kterou mi paní řekla bylo mnohem víc, než se dá zachytit těmi slovy. Byla tam naléhavost, strach, obava, zmatek a volání po pomoci.

Policejní historky Franty Flinty - Druhý den

19. února 2018 v 9:00 | Franta Flinta
Druhý den

Druhý den si vykračuji jako skutečný mazák vstříct novým dobrodružstvím. Přišel jsem společně s nováčky ze včerejška Markem a Petrem k vedoucímu hlídkové služby a tam jsme se dozvěděli, že pojedeme na krajské ředitelství, kde nás vyfotí do služebních průkazů a cestou zpět se zastavíme ve výstrojním skladu nafasovat uniformy.
Sice jsem nechápal, proč se jedeme fotit 120 km daleko, když by se nějaký šikovný fotograf našel určitě i v Horní Dolní, ale se zkušenostmi nabytými v rámci základní vojenské služby jsem se na nic neptal a nic jsem nekomentoval.
Na krajské ředitelství nás vezl personální pracovník, který s námi prošel celým výběrovým řízením a hned po prvních pár kilometrech jsem litoval, že nás neposlali vlakem. Až během této cesty jsem zjistil, kde všude se dá předjíždět a jak rychle může člověk v běžném provozu urazit vzdálenost 120 kilometrů.
Na krajském ředitelství jsem se utvrdil v pocitu, že tady bude řada věcí fungovat stejně, jako u armády. Focení proběhlo velmi rychle v pracovně kriminalistického technika, který je samozřejmě i v Horní Dolní, ale tenhle byl asi nějakej speciální, tak jsme za ním museli přijet. Fotografie toho našeho by asi nebyly dostatečně kvalitní. No s odstupem času bych spíše řekl, že nebyl řádně proškolen a tak by určitě fotografování policistů nezvládl. To je totiž naprosto něco jiného než fotit místo činu či zadržené zločince.
Po této překvapivě krátké návštěvě krajského ředitelství následovala další rychlostní zkouška služebního vozidla, které po krátké jízdě se škaredě páchnoucí spojkou a doutnajícím brzdovým obložením zastavilo před výstrojním skladem. Poté, kdy jsem potlačil nutkání zvracet jsem vystoupil a na gumových nohách jsem se vydal do útrob budovy, kde jsem po řádném vyzkoušení dostal skutečně velikou hromadu oblečení, bot a čepic. Jak jsem se později dozvěděl, tak taková čepice je ve službě skoro důležitější, než třeba služební zbraň. Takový policista bez čepice je totiž falešným policistou, jak jsem v následujících letech často slýchal od jednoho kapitána, který sice čepici nosil skutečně téměř pořád, ale baret si nasadil naprosto spolehlivě vždycky opačně, než všichni ostatní. Pro jeho menší vzrůst a povahové vlastnosti mu někteří za zády říkali Napoleon. Na druhou stranu se dá říct, že ten kapitán o kterém bude řeč později byl jedním z těch lepších, které jsem během služby potkal.
Když jsme k mému nemalému údivu zcela zdraví dorazili zpět do Horní Dolní, tak nás Pavel Novák poslal domů s tím, že se máme věnovat samostudiu předpisů, které nám připravil a druhý den máme přijí už v uniformě do služby.

První den

13. února 2018 v 10:29 | Franta Flinta
Jmenuji se František Flinta, tedy alespoň zde, kde jsem se zcela drze a bez znalosti spisovatelského řemesla rozhodl přiblížit, jak funguje policie v ČR. Rozhodl jsem se tak po shlédnutí několika různých seriálů vysílaných na českých televizních kanálech, kde jsou neustále prezentovány naprosté nesmysly. Moje jméno, stejně tak jako jména ostatních osob a míst jsou smyšlená, I když základní popis charakterových vlastností, míst či událostí vychází z toho, co jsem během své služby u policie skutečně zažil.

První den
Je prvního. Konečně je prvního a já se těším jako malej kluk. Sice mi je dvaatřicet, ale nadšení je opravdu veliké. Dneska začíná něco nového, velkého a mám takovou nějakou sváteční náladu. S odstupem deseti let sice toto nadšení nechápu, ale tohoto prvního mi nic a nikdo nemůže pokazit. Je to jeden z těch dní, na které se dlouho těšíte a když to konečně přijde, tak tomu naopak nemůžete uvěřit. Až do dnešního rána jsem netrpělivě počítal každý zbývající den a konečně jsem se dočkal.
Proč se tak těším je jednoduché, nastupuji do nového zaměstnání, do kterého jsem se chtěl dostat už hodně, hodně dlouho a teď konečně mám tu šanci. Někdo se možná ušklíbne, ale ve svém počátečním nadšení, ve kterém se mísí nedočkavost s očekáváním jsem přesvědčený o tom, že můžu hodně dokázat. Kolem žaludku cítím jemné šimrání. Přesně takové šimrání, které mám pokaždé, když vím, že přijde něco velmi příjemného, nebo vzácného.
Pečlivě oholený a upravený jsem dorazil před velikou budovu s nápisem okresní ředitelství a nesměle jsem vstoupil do haly. Vrátnému, který byl zjevně celý nadšený z toho, kdo mu tam leze jsem řekl, že dnes nastupuji a mám se hlásit u pana Mrázka. Dobře živený padesátník za posuvným okénkem se ušklíbl a odvětil " myslíš u plukovníka Mrázka ne? Tak si sedni támhle na židli." Ukázal tučným krátkým prstíkem kdesi ke zdi, kde seděli další dva nešťastníci, které jsem si pamatoval z výběrového řízení. Hala byla prostorná a dobře osvětlená a já jsem si najednou po krátkém hovoru s vrátným už nepřipadal tolik slavnostně jako před snídaní.
Sedl jsem si na volnou židli a zjistil jsem, že si mě ti dva nešťastníci také pamatují a protože byli přibližně ve stejném věku jako já, tak jsme se bez větších okolků dali do řeči. Jeden z těch dvou se jmenoval Marek Hrabě a ten druhý Petr Bezděk. Později jsem se dozvěděl, že Marek dříve pracoval jako školitel pro nějakou softwarovou firmu a Petr jako mistr pro jednu místní firmu.
Po chvilce za námi přišel vyšší muž s pečlivě zastřiženým tmavým knírkem a tmavými vlasy v uniformě, dnes už vím, že je to podplukovník. Oslovil nás hlubokým hlasem a vyzval nás, aby jsme ho následovali. Šli jsme za ním chodbou tiše a oddaně jako ovce, zatímco on se nes jako páv. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že barva jeho vlasů není až tak přirozená, jak by se zdálo. Později jsem zjistil, že to byl zástupce okresního ředitele Mrázka Milan Mastný, kterému se mezi poddanými kvůli jeho pěstěnému knírku a přehnané péči o zevnějšek přezdívá německý pornoherec.
V nejvyšším patře budovy, kde přirozeně sedí největší šéf nás usadili v kanceláři sekretářky a nechali nás zase čekat. Po chvilce se vrátil Milan Mastný a poučil nás, jak se máme správně v souladu s vojenským vystupováním chovat. Naštěstí si tyhle opičárny pamatuji ještě z vojny, tak to pro mě nebylo nic nového. Konečně nás pozvali do kanceláře okresního ředitele plk. Judr. Miroslava Mrázka. Hned první den jsem si důkladně vštípil, jak je u policie důležité si správně zapamatovat hodnost a hlavně tituly svých nadřízených. Ego je holt Ego. Na okresním ředitelství v Horní Dolní je to v podstatě ta skoro nejdůležitější věc.
Kancelář byla prostorná a světlá a vůbec se nepodobala těm ostatním kancelářím, kterými jsem od té doby prošel. Uprostřed byl veliký hnědý stůl s několika židlemi a za stolem stál okresní ředitel, který nás přivítal. Pan ředitel byl velmi štíhlý a velmi vysoký a velmi mile leč krátce k nám pohovořil. Samožřejmě hlavně zdůraznil, že práce u policie není jenom tak. Je totiž nesmírně náročná a taky zajímavá, na policisty klade vysoké nároky a hlavně a to je důležité je posláním. V následujících deseti letech to byl poměrně často opakovaný argumet, kterým se dá odůvodnit téměř všechno. Není na benzín, neberte to tak, vaše práce je posláním a je třeba jí přinést nějaké oběti. Nemáte kvalitní oblečetní pro službu venku, vaše práce je posláním a jsme na vás hrdi, vy to zvládnete a různě podobně.
Pan ředitel také pohovořil o tom, že s ním můžeme počítat a můžeme se na něho kdykoli obrátit a potom se omluvil a s telefonem u ucha odešel. Později jsem zjistil, že chůze s telefonem u ucha je u něho asi nejčastější činnost. Za několik málo let se mu dokonce postupně podařilo úspěšně protelefonoval až do důchodu.
Po tomto nezbytném uvítání jsme byli předáni do pečlivé péče pana Macka, což je skaldník. U něho jsme nafasovali nezbytné propriety jako policejní opasek, pouta a spoustu dalších věci. Dodnes nechápu, kdo dokázal se zcela vážným záměrem vymyslet tak dokonalý opasek, který odmítlo používat 99% policistů. Což o to, řemen je to pořádný a věřím tomu, že v případě potřeby na něm odtáhnu kamion, ale je těžký, tvrdý a jeho přeska je na samostatnou kapitolu. Vzhledem k její konstrukci jsem nabyl určité podezření, že jí asi vymysleli v Rusku.
Po uložení věcí do skříní následovala prohlídka oddělení hlídkové služby, což byla vlastně jenom šatna a dvě kanceláře. V jedné seděla Mirka Jouzová, která měla na starosti administrativu a ve druhé šéf hlídkové služby npor. Bc. Pavel Novák. Pavel byl vyšší štíhlý čtyřicátník s prošedivělými vlasy a když si tak zpětně vzpomínám, tak jsem ho snad neviděl v jiném oblečení, než v tmavomodré služební kombinéze. Jeho kancelář byla oproti kanceláři ředitele Mrázka velmi malá. Tak malá, že když si z každé strany stolu uprostřed sedl jeden člověk, tak kolem nich už nemohl projít žádný další. Také nábytek byl zjevně zastaralý, šedivý a zaprášený. Kancelář byla prosáklá cigaretovým kouřem a vypadala prostě unaveně. Ostatně stejně, nebo možná ještě víc unavený se jevi Pavel Novák. Je zajímavé, že ho z jeho únavy dokázalo vždycky vytrhnout, když mohl mluvit o tom, co ve službě zažil, co všechno dělal a kde byl. Jako kdyby ho v těchto okamžicích nějaká síla přenesla na ta místa a v tu dobu na něm bylo vidět, že svojí práci měl kdysi taky rád. Najednou mu v očích byla vidět energie, kterou na první pohled neoplýval. Asi byla jenom schovaná za všemi těmi ostatními věcmi a jen občas jí člověk mohl zahlédnout. Několikrát jsem si mohl ověřit, že se objevila vždycky, když bylo potřeba řešit nějaký skutečně policejní problém. V tu chvíli se z toho unaveného muže stal naprostý profesionál, který dokázal vyřešit skoro všechno.
Právě u Pavla Nováka v kanceláři jsme strávili celý první den a ten byl velmi náročný. Měl totiž v kanceláři pod stolem dobře ukrytý popelník a kouřil jednu cigaretu za druhou. Jako pro nekuřáka pro mě doba do 15 hodin byla nekonečná. Na druhou stranu byl tím prvním člověkem, který se se mnou bavil zcela normálně a který mi dával první praktické rady pro službu I když skutečná služba mě ještě velmi dlouho míjela.
Ono totiž začít pracovat jako policista není úplně jenom tak. Ze všeho nejdřív se musíte přihlásit na nějakém tom ředitelství a to pouze v době, kdy se přijímají noví policisté, I když později se přijímání nových kolegů stalo dlouhodobým stavem. Potom následují fyzické testy, ze kterých se už hodně slevilo a I tak s nimi má spousta zájemců veliké problémy. Nemine vás samozřejmě pohovor s potenciálními nadřízenými, psychologické testování spojené s oblíbeným malováním obrázku, které trvá půl dne a pokud splníte všechny požadavky, tak se na personálním oddělení rozhodnou, jestli budete přijat. Taky budete ze strany policie důkladně prověřen, jestli nejste jak se odborně říká KZO, neboli kazeťák, což je kriminálně závadová osoba, nebo nedej bože extrémista.
Když projdete tímto sítem, tak vás čekají tři týdny školení v policejních kasárnách, kde vás naučí správně používat služební zbraň. Tímto školením je obohacen každý nový policista a to i v případě, že by byl olympijským vítězem ve střelbě, držitelem zbrojního průkazu, či přišel k policii třeba od armády nebo vězeňské služby.
Pokud si myslíte, že tím to končí, tak jse opět mýlíte, protože práce u policie je neustálým školením čehokoli a můžete se spolehnout, že na každou činnost vymyslel nějaký chytrý mozek z policejního prezidia takzvaný závazný pokyn, což ve finále znamená, že u policie není moc prostoru pro vlastní kreaativitu. Po střeleckém kurzu většinou strávíte několik týdnů, možná I nějaký ten měsíc ve službě se zkušenějšími kolegy, ale nemůžete nic dělat. Jenom s nimi chodíte nebo jezdíte a jste do počtu. Nemáte totiž policejní školu a tak vlastně nic neumíte.
Když se konečně dostanete do školy, tak se budete hodně učit. Hlavně všemožné zákony týkající se práce policie a trestního řízení. Samozřejmě musíte nastudovat dopravní předpisy, řešení přestupků a spoustu dalších věcí a dovedností. To všechno je samozřejmě důležité I když skutečná praxe je mírně odlišná od toho, co se budete učit. Policejní škola trvala dříve celý jeden rok. Podmínky pro práci se postupně pomaličku měnili. Nakonec jsou tak dobré, že k policii skoro nikdo nechce a tak se I z původního roku ve škole stal půlrok a z výběrového řízení se stalo náborové s krásnými letáky mladých, šťastných lidí v uniformách a nakonec zmizel I požadavek minimáního vzdělání, což dříve bylo maturitní vysvědčení. Dnes stačí výuční list.