Policejní historky Franty Flinty - Dieter

28. června 2018 v 12:23 | František Flinta


Mám li se ve svém postupném vyprávění vrátit na úplný začátek své praxe, kdy jsem teprve kousek po kousku sbíral první zkušenosti, nemohu opomenout zážitek, jehož hlavní postavou byl Dieter. Krásný příklad toho, jak se zdánlivě jednoduchá věc může postupně komplikovat a na druhou stranu, jaké může mít nakonec jednoduché řešení.
V době, kdy jsem se po ukončení základní odborné praxe vrátil do Horní Dolní jako tzv. hotový policajt, tedy takový, který již splňuje všechny kvalifikační předpoklady a je tedy možné ho pustit samostatně na ulici, tak jsem se vrátil na oddělení hlídkové služby, které stále velel Pavel Novák.
Za pár dní jsem měl naplánovanou svou skutečně první samostatnou službu a to společně se stejně " zkušenou " kolegyní Stáňou Ostrou. Stáňa byla asi ve stejném věku jako já a byla velmi sympatická. Když jsem jí viděl prvně, tak mě napadlo, že je to asi nejvlasatější policistka v republice a to si myslím dodnes.
Ráno jsme tedy nasedli do služební Fabie a podle plánu jsme křižovali Horní Dolní a dohlíželi na to, aby se neděli nějaké nepravosti. Někdy dopoledne jsme dostali od operačního vysílačkou hlášení, že u obchodu Albert nasedá do auta nějaký úplně opilý člověk a chystá se s autem odjet, takže jsem přišlápl plyn na podlahu a za využití všech asi šedesáti koní pod kapotou jsem spěchal překazit toto zavrženíhodné jednání.
Než jsme ale prokličkovali Horní Dolní k Albertu, tak už tam nikdo nebyl. Jenom na chodníku na nás mávala nějaká slečna, která nám na lístečku předala napsanou značku auta a řekla nám, kterým směrem odjelo. Bylo nám jasné, že šance na to, chytit opilého řidiče za volantem jsou již mizivé, ale začali jsme prohledávat přilehlé ulice a štěstí se na nás nakonec usmálo. Auto jsme zahlédli v jedné z úzkých uliček historického centra, jak zrovna parkuje u chodníku. Zatavil jsem služební auto v jeho blízkosti a když jsme se Stáňou vystoupili, tak se otevřeli dveře u řidiče, ze kterých se vyklonil postarší pán s šedivými prořídlými vlasy a dálkovým ovladačem začal otevírat vrata do dvora.
Oslovil jsem ho a požádal o předložení dokladů. Na to mi odpověděl něco německy a dál sledoval, jak se otevírají vrata do dvora. V tu chvíli se do jednání vložila Stáňa, která jak jsem pochopil plynule mluvila německy a převzala tedy průběh kontroly. Řidiči jsme řekli, aby vypnul motor a vystoupil, na což pouze Stáně řekl, že je němec a tak ho PČR nemůže kontrolovat a jestli ho nenecháme, tak z toho bude mezinárodní skandál. To byl důrazný argument, který mě přesvědčil o tom, že v tomto případě bude nutný razantnější postup. Stáňa tedy znovu vyzvala řidiče k vypnutí motoru a vystoupení z auta a když na to nereagoval, tak jsem mu s vystoupením pomohl. Jednalo se přece jenom o staršího muže, tak vystoupení za mé asistence nakonec proběhlo poměrně něžně, ale i tak se nevyhnul nasazení pout.
Potom se ho Stáňa vyptala na doklady, které měl v kapse a také se ho zeptala na to, zda před jízdou pil nějaký alkohol. Z dokladů jsme zjistili, že se jmenuje Dieter Hilpert a překvapivě bydlí v Horní Dolní. Také nám řekl, že vypil láhev vína, což bylo patrné i z jeho řeči a koordinace pohybů. Tím ale jeho spolupráce s námi končila.
Za malou chvilku k nám přišla paní, která prohlásila, že je manželka pana Hilperta, což mi nejdříve nedávalo smysl, protože Dietrovi bylo podle dokladů něco přes 60 a jeho údajné manželce nebylo ještě ani 30. Jak jsme později vyrozuměli z toho, co si ti dva na místě řekli, tak šlo o " sňatek z lásky". Panu Hilpertovi se udělalo nevolno a tak jsem ho usadil na zadní sedadlo služebního vozidla a snažil jsem se situaci řešit. Vzhledem k tomu, že se jednalo o prvního řidiče pod vlivem alkoholu, kterého jsem kontroloval a Stáňa na tom nebyla lépe, tak jsme usoudili, že věc vyřešíme ve spolupráci s vedoucím hlídkové služby, kterému jsme zavolali.
V tu chvíli se p. Hilpertovi ale znatelně přitížilo a jeho manželka nám řekla, že má nemocné srdce, umělou chlopeň a další zdravotní komplikace. Rozhodl jsem se, že než čekat na místě na sanitku, tak bude rychlejší, když ho odvezeme do nemocnice, takže následovala cesta s majáky do místní nemocnice, kde se pána ujali zdravotníci. Tam za námi také přijel Pavel Novák, který se nás vyptal na celou situaci, se kterou jsem si v tu chvíli upřímně nevěděl rady. Když zjistil co a jak, tak rozhodl o tom, že věc vyřešíme jako přestupek odmítnutí dechové zkoušky, neboť tu Dieter Hilpert odmítl stejně, jako cokoli jiného.
V tu chvíli na místo přijela i jeho manželka a rovnou s právníkem. To teda byla rychlost, ale nutno podotknout, že právník se choval velmi korektně. V nemocnici jsme se dozvěděli, že p. Hilpertovi není zle kvůli jeho srdci, ale kvůli vypitému alkoholu a tak jsme ho nechali v nemocnici na pozorování a odjeli na oddělení celou věc sepsat.
Zadokumentovat takovýhle přestupek, který je z mého dnešního pohledu z těch velmi jednoduchých mi tenkrát trvalo skoro dvě hodiny, ale musím si přiznat, že jsem měl ve finále dobrý pocit, že jsem dostal ze silnice svého prvního opilce za volantem.
Za pár měsíců mi přišlo předvolání k přestupkové komisi, což je další běžný folklór českého právního řádu. Správní orgán, který přestupky projednává, tedy většinou městský úřad totiž nebere úřední záznam policisty jako důkaz, takže policisty předvolává k podání vysvětlení jako svědky, což není nic příjemného, navíc když se jedná o věc, kterou jste řešili před několika měsíci a od té doby se vám přihodila spousta dalších podobných situací.
Když jsem přišel k přestupkové komisi, tak tam seděl p. Hilpert ve světlém obleku a bílém kloboučku společně s právníkem. Potom nás pozvali do kanceláře, kde se mě zeptali, jestli p. Hilperta poznávám. Moje odpověď byla, že ano, ale když se jeho zeptali na to samé, tak neměl tušení, kdo jsem. Nevím, zda to bylo tím, že byl předtím opilý, ale když jsem se na něho podíval, tak mi jeho tvrzení přišlo jako pravdivé.
Jaký dostal trest, to dodnes nevím, protože správní orgán nedává policii na vědomí výsledek projednání přestupků a tak pouze doufám, že bylo právu učiněno za dost.
 

Policejní historky Franty Flinty - Noční lovci

9. dubna 2018 v 11:28 | František Flinta
Noční lovci


Matně si vzpomínám na dobu, když jsem byl ještě malý kluk. Často jsem si s kamarády hrál na policajty a zloděje, tak jako asi každý. Samozřejmě s hrami bylo spojeno spousta mýtů týkajících se policie a jejich vybavení. Každé policejní auto, které se prohnalo ulicí se zapnutými majáky působilo jak na mě, tak na kamarády jako magnet a hned jsme se běželi podívat kam jede. Potom jsme dlouho a velmi odborně probírali celou situaci včetně toho, jaké auta policie, tenkrát vlastně ještě Veřejná bezpečnost má. Zajímavé je, že při spoustě těchto dětských diskusí opakovaně zazníval naprosto pravdivý a samozřejmě ověřený fakt, že policejní auta a motorky mají větší výkon, než sériová vozidla, případně, že pro případ honičky mají v převodovce jednu rychlost navíc a podobně. Jednalo se a ověřené informace, protože každý z diskutujících měl samozřejmě u VB strýčka, bratra, nebo nějakého známého, který mu to říkal a tak všichni okolo zasvěceně přikyvovali hlavou.
Jaký je fakt? Samozřejmě, že policejní vozidla jsou co se týká jízdních vlastností, výkonu motoru a převodovky naprosto obyčejná. Neobyčejné vozidlo z něj dělá jeho barva, modré majáky a další dodatečné vybavení, které je v autě nainstalované v souvislosti s policejní prací ať už se jedná o vysílačku, kamery a další elektroniku, nebo skříně pro uložení dlouhých zbraní. Také řidiči, kteří sedají za volanty těchto vozů jsou ve většině případů obyčejní chlapi a málokterý z nich je nějak speciálně školen na to, aby dokázal vozidlo ovládat lépe, než jiný řidič. Často tak policejní honičky místo zadržením ujíždějícího vozidla končí tak, že vozidlo ujede.
Vzpomínám si na jednu noční směnu. Sloužil jsem s Liborem Konečným a zcela výjimečně jsme o noční službě mohli jet do mého okrsku, tedy mimo území Horní Dolní. Jinak totiž platilo, že mimo Horní Dolní hlídky vyjížděli pouze v případě, že se něco stalo.
Bylo mi jasné, že tak v okolních vesnicích různí opilci moc dobře vědí, že policajta uvidí leda ve dne a ve všední den a tak mohou jezdit jak se jim chce. Vedoucí oddělení na tyto argumenty slyšel a tak jsme s Liborem vyrazili. Projížděli jsme obce a kontrolovali řidiče a překvapivě jsme nezjistili žádný přestupek. Tak nám pozvolna plynul čas a silnice se pomalu vyprázdnili. V Horní Dolní obvykle po 22 hodině nepotkáte skoro žádné auto, natož pak v okolních vesnicích.
Když už bylo lehce po půlnoci, tak jsme zastavili postaršího Volkswagena Golf, který řídila nějaká paní. Když jsme jí kontrolovali doklady a zjistili jsme, že jede ze směny v nedaleké fabrice, tak kolem nás poměrně rychle projel nějaký starší sporťák a když nás minul, tak ještě znatelně zrychlil. Hned jsme paní vrátili doklady a vydali se za tím autem. Než jsem ale otočil služební Octavii, tak jsme ho už neviděli. Rozjel jsem se tedy po hlavní silnici a doufal, že ho ještě dojedeme. Projel jsem celou obec s plynem na podlaze, ale i když jsme vyjeli na dlouhou rovinu na konci obce, tak jsme auto neviděli. Zabočil jsem proto do jedné boční ulice, která byl souběžná s tou hlavní a BINGO. Sporťák jel přímo proti nám. Než jsem stačil zareagovat, tak nás minul a tak jsem se musel znovu otočit. Už jsme ale byli v jiné situaci, protože jsme auto před sebou viděli. Zapnul jsem majáky a stopku a plyn putoval znovu na podlahu. Naštěstí jsem si na tuto noční vzal nejsilnější auto na oddělení, což byla Octavia se 110 Kw motorem. Jak jsem se rozjel, tak jako na povel začalo hustě pršet a sporťák nám začal trochu ujíždět. V tu chvíli se ve mně probudil instinkt lovce, který asi převzal řízení auta. Probíjeli jsme se zatáčku po zatáčce promočenou silnicí a pomalu jsme se přibližovali k autu, které se ze všech sil snažilo ujet. Vyjeli jsme za vesnici, kde se silnice zvedá do serpentin a po pár stovkách metrů jsme vletěli do tak husté mlhy, že jsem viděli sotva pár metrů před kapotu. Oproti řidiči sporťáku, který nám ujížděl jsem měl značnou převahu, protože jsem místní silnice znal velmi dobře a tak jsem věděl, jaké a jak prudké zatáčky budou následovat. Řidič přede mnou to ale nevzdával a i když několikrát skoro vyjel ze silnice, tak pokračoval. V tu dobu už jsem byl těsně za ním.
Když jsme vyjeli na kopec, tak mlha skončila, jako když utne a pronásledovaná Honda najednou zastavila. Zastavil jsem za ní a v tu dobu už Libor vyskakoval z auta a hrnul se k Hondě. Já hned za ním. Řidič vystoupil, sám zvedl ruce nad hlavu a čekal, až přiběhneme. Následovalo nasazení pout a prohlídka, po které jsme měli jasno, proč řidič ujížděl. Byl to takový šikovný chlapík. Ačkoli mu byl odebrán řidičský průkaz, protože si velmi dobře rozuměl s pervitinem, tak rád řídil různá auta a nejlépe taková, která nebyla jeho. Proto po něm také bylo vyhlášeno pátrání. Tuto informaci společně se značkou auta jsem vysílačkou zavolal operačnímu, který mi řekl, že auto je nahlášené jako ukradené.
Vzal jsem si do ruky desky a začal si psát poznámky, ale co se to děje? Ruce se mi třesou, jako alkoholikovi při absťáku a nejsem schopen napsat srozumitelně ani slovo, natož větu. Postupně vnímám, že mi srdce buší až v krku a mám zrychlený dech. Ne,nepokouší se o mě mrtvička ani infarkt, to se jenom ke slovu hlásí adrenalin, který mi ta honička vyplavila do žil. Takový malý vedlejší produkt vypjatých situací, který vyžaduje pár minut na uklidnění. Zhluboka jsem vydechl a postupně jsem se dostal do normálního stavu.
Venku pořád hustě pršelo a tak jsem za těch pár minut venku byl solidně navlhlý. Požádal jsem operačního, aby poslal na místo druhou hlídku, která by toho loupežníka odvezla do policejní cely, ale bylo mi suše oznámeno, že žádná jiná hlídka není k dispozici a budu ho tam muset pohlídat. To znamenalo střežit ho do té doby, než na místo přijede kriminalistický technik, se kterým musím udělat ohledání vozidla, protože je kradené a ve spínací skříňce je klíč na její zlomení, potom počkat na odtahovou službu, která auto naloží a odveze na hlídané parkoviště.
Auto jsme chytili asi tak kolem jedné hodiny ráno a na místě jsme čekali celkem asi další dvě hodiny, než bylo auto konečně ohledané a předané odtahové službě. Potom jsme se mokři na kost se zadrženým pachatelem, který klidně spal na zadním sedadle vytopeného služebního auta vydali na oddělení, kde jsme celou věc až do rána sepisovali.
Každopádně jsme měli s Liborem dobrý pocit, že jsme odvedli kus poctivé práce. Proč také ne, chytili jsme pachatele v kradeném autě, navíc byl v pátrání, zajistili jsme kradené auto a při tom všem se nestal žádný průšvih. Ráno jsem tedy odcházel domů s dobrou náladou.
Odpoledne, když jsem se probudil po zaslouženém odpočinku a zapnul telefon jsem zjistil, že mám několik, zmeškaných hovorů ze skrytého čísla. Zavolal jsem proto na oddělení a už jsem tušil, že s noční honičkou bude nějaký problém. Dozorčí mi spojil vedoucího oddělení a potom jsem se nestačil divit. Zjistil jsem, že krom výše uvedených úspěchů jsem zbytek udělal špatně, protože jsem v jednu hodinu ráno za deště, když jsem na místě měl zadrženého pachatele nezavolal majitele vozidla, který to k nám měl asi 50 km, aby si pro auto přijel. Teď totiž stojí na parkovišti a bude se mu muset předat. Mimo jiné jsem se také dozvěděl, že jsem si tím celý ten úspěch znehodnotil a všechno pokazil.
Osobně na situaci mám jiný názor a nemám pocit, že bych něco udělal špatně stejně tak, jako Libor, ale faktem je, že mi vedoucí úplně sebral chuť do další práce. Takových a podobných situací jsem za těch deset let v Horní Dolní zažil spoustu a trvalé znechucení nakonec vedlo i k tomu, že jsem z Horní Dolní odešel.

Policejní historky Franty Flinty - Bitka

5. dubna 2018 v 9:00 | František Flinta
Bitka

V minulé kapitole jsem zmínil oblíbenost či neoblíbenost policie v souvislosti v tím, co má za úkol. Samozřejmě, mimo jiné patří mezi hlavní úkoly vyšetřování trestných činů a přestupků a zajišťování bezpečnosti.
Možná, že někdo namítne, že policie vždycky přijede až když se něco děje, což je fakt. Ono totiž dost dobře nejde hlídat všude a všechno. Většinou tedy policie skutečně přijede až v momentě, kdy se něco děje a někdy taky až potom. Důvod je přitom úplně jednoduchý. Třeba v Horní Dolní je v noci ve službě celkem 5 policistů na celé území, které čítá skoro 40 obcí a okresní město Horní Dolní. Je to obrovské území a tak je jasné, že 5 policistů, z nichž jeden sedí jako dozorčí služba na oddělení nemá šanci být preventivně na všech místech a zamezit všemu protiprávnímu jednání.
Další věc, která má souvislost se zajišťováním bezpečnosti jsou takzvané donucovací prostředky. Jinými slovy to, co přijde když slova nestačí. Je to samozřejmě až krajní řešení, ale někdy prostě lidi nepochopí, že něco přehnali a někdy dokonce na policii zaútočí.
Byl krásný zimní večer. Typické předvánoční počasí, kdy je venku téměř deset stupňů a po sněhu ani památky. Ačkoliv bych mnohem radši tento pátek trávil večer a noc doma s rodinou, tak jsem byl v práci. Kolem 20 hodiny přišlo hlášení o fyzickém napadení, ke kterému mělo dojít na pěší zóně před hospodou. Sebrali jsme se tedy s kolegou Liborem Konečným, sedli do auta a jeli na místo.
Libor je asi v mém věku a je to kliďas. Člověk, u kterého je jisté, že zbytečně nevyhrotí situaci a na druhou stranu, si můžete být jisti, že když půjde do tuhého, tak neuteče. Pro jistotu jsme požádali o vyslání druhé hlídky, protože na místě mělo být podle oznámení asi pět pachatelů.
Když jsme s Liborem přijeli na místo incidentu, tak tam byli dva muži, kterým mohlo být odhadem kolem padesátky. Bylo znát, že něco vypili, ale chovali se slušně a na jejich chování bylo vidět, že jsou celou situací zaskočení. Zranění nebyli a tak jsme se jich vyptali, co se vlastně stalo.
Řekli nám, že jsou kolegové z práce a před vánoci si zašli na pivo. Potom vyšli před hospodu, že půjdou domů a tam je měli napadnout nějací chlapi a to úplně bezdůvodně. Neznali je a ani se nepohádali. Prostě vyšli před hospodu a dostali pár facek a nějakou tu ránu pěstí. V zápětí s k nám připojila druhá naše hlídka a přijela i hlídka městské policie z Horní Dolní. Napadení muži nám dali popis pachatelů a tak jsme se všichni rozjeli do různých směrů, jestli je někde najdeme. Do našeho auta jsme naložili poškozené a rozjeli jsme se jednou z ulic.
Když jsme projeli první ulici a blížili jsme se k provozovně občerstvení, která mívá otevřeno dlouho do noci, tak poškození začali ukazovat na schody před provozovnou na trojici mužů a shodně je označili jako pachatele napadení. Zaparkoval jsem tedy auto u občerstvení a s Liborem jsme chtěli udělat kontrolu té trojice. Ještě předtím jsme ale oba poškozené poučili o tom, aby nevystupovali z auta a potom jsme se vydali naproti trojici. Po vystoupení z auta už jsem měl jasno, s kým že to máme tu čest. Byli to tři bratři, cikáni, které jsem snad nikdy nepotkal střízlivé a kteří mají velmi blízko k drogám. Ještě než jsme stačili cokoliv říct, nebo vůbec dát najevo, že jdeme za nimi, tak jeden z nich začal povykovat co po nich chceme. Potom nám podal občanku, kterou jsem si dal do kapsy a to bylo asi poslední, co jsem stihl udělat v klidu. V ten moment se mi totiž za zády ozvalo křičení jednoho z poškozených, který samozřejmě nevydržel čekat v autě, vystoupil a začal křičet " to jsou oni, to jsou ti, co nás napadli".
Jeden z bratrů se okamžitě rozeběhl jeho směrem a já jsem jenom viděl, jak napřahuje ruku sevřenou v pěst, aby ho udeřil. Naštěstí jsem stál v dosahu a tak jsem ho za ramena stačil strhnout zpět, takže jeho pěst těsně minula bradu jednoho z poškozených. V zápětí jsem ale na zádech měl druhého z bratrů a potom už nastala mela skoro jako z nějakého akčního filmu. Po pár vteřinách jsem zaregistroval hysterický ženský křik a potom jsem si všiml nějaké ženštiny, která mlátila kolegu Libora deštníkem. V ten moment se asi celá situace posunula od akčního filmu ke grotesce, ale mě a Liborovi to v tu chvíli nijak vtipné nepřipadalo.
Po nějaké době, kterou nedokážu objektivně odhadnout začali naši protivníci ochabovat a tak se nám podařilo dostat situaci pod kontrolu. Naštěstí taky přijela naše druhá hlídka, takže jsme všechny bratry zadrželi a následovalo jejich převezení na oddělení a umístění do cely.
Výsledkem rvačky bylo zranění krku, se kterým se Libor léčil asi čtrnáct dní, potrhané uniformy a moje zničené brýle. Přitom stačilo, aby ti dva chytráci, kterým jsme se snažili pomoct poslechli a zůstali sedět v autě. Celá situace se mohla vyřešit bez větších problémů a především bez Liborova zranění.
Vzhledem k tomu, že u občerstvení v tu dobu bylo cca 15 lidí, tak jsem se rozhodl, že zkusím sehnat nějaké svědky a protože Horní Dolní je v podstatě vesnice, kde znáte všechny a pokud ne, tak znáte někoho, kdo je zná, tak jsem umístil svou žádost na jednu sociální síť s tím, aby se svědci přihlásili. Očekával jsem, že nějaké svědky seženu, ale faktem je, že se přihlásila pouze jedna slečna.
Abych se ale oklikou vrátil k na začátku zmiňovaným donucovacím prostředkům, tak touto rvačkou došlo z naší strany k jejich použití. V rámci policie je potom nařízený postup, jakým se toto použití donucovacích prostředků eviduje a vyhodnocuje, což pro mě znamenalo sepsat cca. třístránkový úřední záznam, ve kterém jsem měl podrobně uvést, jak celý incident proběhl a jaké donucovací prostředky jsem použil. No co vám budu povídat, kdo podobnou situaci zažil, tak si asi dokáže představit, že popisovat, koho jsem kdy kterou rukou chytil, koho jsem jak a kam praštil, kdo upadl a kdo zůstal stát je docela složité.
Řešení náhrady škody za rozbité brýle a poškozené uniformy je také kapitola sama o sobě. Brýle mi při rvačce spadli a následně na ně někdo šlápnul, takže byli na odpis. Za zákona mi škodu má uhradit zaměstnavatel, tedy policie a poté jí může vymáhat po pachatelích. Odevzdal jsem tedy rozbité brýle společně s žádostí a úředním záznamem jak k jejich poškození došlo a čekal a čekal a čekal a to asi tři měsíce. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, Libor má krk v pořádku, já mám zpět své brýle a tři bratra a jejich hysterickou kamarádku s deštníkem potrestal soud.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
 


Policejní historky Franty Flinty - Potlesk

26. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Potlesk

Tak jako všude jinde, tak samozřejmě i u policie najdete řadu různých lidí, z nichž každý má své specifické povahové rysy a určité způsoby řešení různých situací. Dopracujete se tak časem k tomu, že s někým se vám slouží dobře s někým méně dobře a s někým vyloženě špatně.
Dá se říci, že jsem v průběhu let strávených v Horní Dolní měl více méně štěstí na kolegy, se kterými jsem brázdil zdejší ulice a honil všemožné lumpy. Jedním z těch kolegů, se kterým jsem sloužil vyloženě rád je Vilda. Byl asi tak ve stejném věku jako já a krom věku jsme měli i hodně podobné názory na spoustu věcí. Navíc se mi ve společné službě opakovaně potvrdilo, že Vilda je chlap, který vás nikdy nenechá v průšvihu. Na jednu směnu s ním ale asi nezapomenu nikdy, protože to, co jsme zažili se už asi nikdy nezopakuje.
Obecně platí, že policie není u veřejnosti příliš oblíbená. Z jedné strany je to dané tím, že se jedná o represivní složku státu, která hlídá dodržování zákonů a tak se příliš velká obliba očekávat nedá a na druhou stranu je to dáno i ne příliš kvalitní prací tiskových oddělení policie, která velmi málokdy dokážou prezentovat práci policie tak, aby bylo zřejmé, že naší prací není pouze vyplňování pokutových bloků.
Tím spíš je dnešní příběh výjimečný. Sloužil jsem s Vildou noční v Horní Dolní a až asi do 22 hodin se skoro nic nedělo. Provedli jsme pár kontrol řidičů, prověřili nějaké to oznámení a těšili se na přestávku a s ní spojený šálek teplé kávy a něco málo k zakousnutí. Jak už to ale při policejní práci bývá, tak náš záměr přerušila vysílačka v autě s tím, že v hospodě U Ťamana, což byl pouze místní název vyplývající z toho, že hospodu provozoval jeden z místních Vietnamců, je nějaký problém s telefonem, který prý hospodský sebral hostovi a nechce mu ho vrátit. Vzhledem k tomu, jak se Vietnamská komunita obyčejně chová nenápadně nám to přišlo hned z počátku divné a tak jsme vyrazili.
Když jsme dojeli k hospodě, tak jsme zjistili, že ta praská ve švech. Aby také ne, když byl pátek po výplatách sociálních dávek. Uvnitř hospody se na nás obrátil přiopilý mladík, kterému mohlo být maximálně tak 22 let. Byl hubený a hned od začátku velmi nepříjemný. Řekl nám, že mu vietnamec, který v hospodě obsluhuje sebral telefon a nechce mu ho vrátit.
Požádal jsem ho o občanský průkaz, který mi dal i když se mu moc nechtělo. No je to normální postup. Když něco řeším, tak musím vědět s kým, protože to potom musím zapsat. Při kontrole jsem zjistil, že občanský průkaz je už asi půl roku neplatný.
Potom jsme se obrátili na hospodského, který klidně seděl u stolu a měl před sebou položený nějaký notně opotřebovaný mobil odhadem v hodnotě do pětistovky. Ten nám bez problémů předložil průkaz cizince a řekl nám, že mladík zde seděl se slečnou, které objednával pití. Slečna potom odešla a mladík chtěl utéct bez placení a proto mu sebral mobil. Od dvou vedlejších stolů se ozvalo, že to tak opravdu bylo.
Mladík, který zatím nervózně pochodoval po hospodě sem a tam se začal rozčilovat, že ho okradl a on chce svůj telefon zpět. Já jsem se optal hospodského, kolik mu mladík na útratě dluží a vzhledem k tomu, že předtím hostil slečnu jsem čekal nějakou vysokou částku. Překvapením pro mě proto bylo, když mi hospodský řekl, že dluží asi 200,-Kč.
Mladík mezi tím samovolně zvyšoval své rozčilení, v čemž se podporoval samomluvou. Následně řekl památnou větu, která vedla ke konečnému velmi rychlému vyřešení situace. Obrátil se na Vildu, kterému řekl " já jsem vás zavolal, tak to kurva vyřešte". Poté se otočil zády a vykročil, Jenomže tu větu řekl Vildovi a to neměl dělat. Ještě než dokončil první krok, tak ho vilda chytil za ramena, otočil ho o 180 stupňů a strčil ho mým směrem. Ani nevím, jak se mi to tak rychle povedlo, ale mladíka jsem odchytil a elegantním obloukem jsem ho posadil ke stolu naproti hospodskému a v klidu jsem mu řekl, aby zaplatil a zmizel, nebo bude zle. Mladík beze slova vyndal peněženku, zaplatil útratu, hospodský k němu posunul telefon a věc byla vyřešena.
Potom se mladík zvedl a za našeho doprovodu opouštěl hospodu. Jak jsme tak pomalu procházeli mezi stoly směrem k východu, tak se v hospodě začalo ozývat tleskání, a za pár vteřin nám tleskala celá hospoda a to byl ten okamžik, který už těžko ve službě zažiji.
Ano, dalo by se namítnout, že podle zákona to nebylo v pořádku, správný postup by byl jiný, ale nikam by nevedl. Jak se mi později potvrdilo, tak mnohdy je přínosnější zvolit takové řešení, které není tak úplně podle zákona, ale přesto se potom můžete zpříma podívat do očí všem zúčastněným, protože víte, že z morálního hlediska jste chybu neudělali. Bohužel takovým postupem policista riskuje mnoho problémů, kázeňským řízením počínaje a trestním stíháním konče.

Policejní historky Franty Flinty - Lesní muž

19. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Lesní muž

Jak už to tak bývá, tak každé místo, každý kraj či město mívají své legendy, tajemství a téměř neuvěřitelné příběhy, které se táhnou v průběhu let. Některé jsou zcela vymyšlené, nebo se z nich možná jenom vytratil jejich původní, reálný základ v důsledku neustálého vyprávění, při kterém si každý vypravěč něco ubral, nebo naopak přidal a některé jsou naopak pravdivé, ačkoli tak na posluchače nemusí působit.
Jednu takovou legendu jsem podědil společně se služebním okrskem i já. Jak jsem již zmiňoval v předchozí kapitole, tak svůj okrsek jsem začal poznávat tak nějak bez prvotních informací. Neznal jsem ani území mi svěřené, ani kontakty na potřebné lidi, ani místní poměry, podivíny, obecní zastupitele atd. Poznávání toho krásného kraje pro mě ale nebylo nic nepříjemného. Naopak, byla to velká zábava. Pokaždé, když byl čas, tak jsem podle mapy vybral nějaké místo, sedl jsem do služebního auta a jel jsem zkoumat.
Ve své péči jsem měl několik vesniček v okolí Horní Dolní, která se nachází na úpatí jednoho z našich pohoří. Jde o poměrně rozsáhlou oblast, kterou tvoří z velké části lesy, které se táhnou po okolních kopcích a obklopují v podstatě všechny obce. Vznikají tak zde poměrně rozsáhlá zalesněná území protkaná různými polními či lesními cestami, které jsou některé sjízdné autem a na jiné se musíte vydat pěšky. V každém případě je zde krásně a to vlastně v jakoukoli roční dobu. Každá z nich má své specifické kouzlo a potěší člověka něčím jiným.
Mojí legendou se stal Milan Pánek, kterému místní neřeknou jinak, než lesní muž. Můj první kontakt s ním, nebo spíše s jeho příběhem se odehrál při jednom z mých poznávání kraje. Jel jsem do jedné z krajních obcí okrsku, ve které končila silnice a nedalo se odtamtud jet nikam dál. Měl jsem v plánu navštívit chatovou osadu, která je v kopcích za obcí a vede k ní jenom lesní cesta. Chtěl jsem chaty zkontrolovat a případně získat kontakty na majitele, aby se jim v případě potřeby dalo zavolat, nebo je sehnat v místě bydliště.
Když jsem byl na cestě, tak mi vysílačkou zavolal dozorčí z našeho oddělení, že poblíž této vesničky došlo k vloupání do jedné z chat a mám tam tedy jet a udělat, co je na místě potřeba. To znamená jet na místo, zjistit od majitele chaty co se vlastně stalo, případně zavolat kriminalistického technika, aby zajistil stopy a potom jet na oddělení a všechno to sepsat. Zní to poměrně jednoduše a složité to vlastně není, ale je s tím spojeno spousta administrativy, která se postupem času stále více komplikuje. Mám li celý postup zmapovat, tak na místě stráví policista minimálně hodinu až dvě podle toho, jak rychle přijede kriminalistický technik, který je většinou jeden na okrese pro všechny oddělení a může se tak jednoduše stát, že je zrovna na jiném případu. S technikem policista udělá ohledání místa činu, při kterém se buďto najdou, nebo nenajdou kriminalistické stopy. Nevěřte zahraničním seriálům, kde zjistí otisky prstů i z tisíc let staré mumie, kterou někdo vykoupal v kyselině. Tak to prostě nefunguje, ale o tom možná někdy později.
Potom jede policista na oddělení, kde založí celý spis v elektronickém systému, což obnáší vložení adresy podle mapových podkladů, které fungují podle vlastní nálady a někdy je s nimi velmi těžká domluva. Dále vložení všech osob včetně osobních údajů a kontaktů, vložení všech odcizených, nebo poškozených věcí včetně výrobních čísel mají li je a v neposlední řadě je třeba dát dohromady nějaký základní velmi stručný popis věci. Málem bych opomněl vložení kriminalistických stop, pokud na místě byly zajištěny.
Potom policista musí sepsat záznam o ohledání místa činu, kde velmi podrobně a přesně musí popsat celé místo činu včetně rozměrů místností, dveří teploty atd. Do tohoto záznamu napíše kde byly zajištěny jaké stopy. Někdy je tento záznam velmi krátký, ale jindy může zabrat několik i stran.
Když udělá tyto základní věci, tak musí vyslechnout poškozeného, nebo oznamovatele, což není samo sebou. Před výslechem poškozeného ho musí nejprve pořádně poučit a protože náš právní systém je skutečně kouzelný, tak to obnáší poučení poškozeného v trestním řízení, poučení podle zákona o obětech trestných činů a v neposlední řadě poučení o mlčenlivosti. Dohromady je to cca 6 stran textu, které má poškozený právo si přečíst.
Po poučení konečně následuje vlastní výslech, ale ani to není jen tak. Nejdřív totiž musíte poškozeného poučit k prováděnému výslechu a vyslechnout na protokol o trestním oznámení a potom zcela nelogicky ještě jednou poučit a vyslechnout, ale tentokrát na úřední záznam o podání vysvětlení. Většina poškozených jenom nevěřícně kroutí hlavou.
Po ukončení výslechů následuje další práce v podobě sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, čímž se dostáváme k tomu, že pouhé založení jednoduchého spisu k šetření trestného činu zabere policistovi nejméně dvě až tři hodiny času a vyprodukuje při tom nejméně 10 papírů. Nutno podotknout, že ještě nic nezjistil.
Nyní se vrátíme k příběhu. Jel jsem tedy k vykradené chatě, kde na mě čekal pan Koudelka. Ukázal mi chatu, která byla v lese na břehu malého potůčku a do které mu někdo vlezl dírou ve dveřích, ve kterých rozbil jednu tabulku skla. Zavolal jsem tedy kriminalistického technika a protože byl na jiném případu, tak bylo jasné, že budeme čekat. Pan Koudelka byl příjemný šedesátník sportovní postavy s prošedivělými vlasy a v přátelském hovoru nám hodina čekání utekla jak nic.
Kriminalistický technik Černý, patřil k těm zkušeným. Byl to taky asi šedesátník menší štíhlé postavy a neodmyslitelně k němu patřila khaki vestička, bez které jsem ho snad nikdy neviděl. Práce na místě s ním vždycky probíhala bez problémů a pokud měl službu, tak člověk věděl, že nebude čekat déle, než je nezbytně nutné.
Když prijel na místo, tak se vyptal pana Koudelky na pár informací a šli jsme se podívat na chatu. Na otázku, co se ztratilo nám pan Koudelka řekl, že vlastně nic cenného. Zmizelo nějaké jídlo, hlavně konzervy a instanční polévky, nějaké baterie a staré přenosné rádio. Technik Černý hned řekl, že to vypadá na Milana Pánka a znalý věci se na mě obrátil. Asi očekával z mé strany potvrzení této informace, ale já na něho pouze nechápavě koukal, protože jsem neměl nejmenší tušení, kdo je sakra Milan Pánek a proč by tohle měla být zrovna jeho práce. V každém případě to bylo moje první setkání s místní legendou.
Když technikovi došlo, že jsem úplně mimo, tak začal vyprávět jeden z těch těžko uvěřitelných příběhů, o kterých jsem později zjistil, že je naprosto pravdivý.
Ty nevíš, kdo je Milan Pánek? Toho poznáš hned jak přijedeš na vloupačku. Dělá jenom chaty a vždycky si vybírá ty, který jsou v lese, nebo někde u lesa. On ty lesy tady v okolí zná líp něž kdokoli jinej. Strávil tady celý dětství a tak tu zná každém kámen. Ani myslivci si na něj nepřijdou. On ti je schopnej ležet někde v lese s dalekohledem a několik hodin sledovat okolí aby se ujistil, že tam nikdo není a potom se tam vloupá. On ale ty loupačky dělá jinak než ostatní. Jemu totiž nejde o to, aby něco vydělal, ale o to, aby přežil. On totiž žije tady v těch lesích, takže bere jídlo, občas nějaký alkohol, koření, baterie a oblečení. Navíc vždycky udělá co nejmenší škodu. Normální loupežník vykopne dveře, nebo vymlátí okno, kterým se mu tam dobře poleze a je mu jedno jakou škodu tím nadělá, ale Pánek, to je jinej kádr. On vybere nejmenší okénko, kterým je schopnej se protáhnout, a pokud to jde, tak ho ani nerozbije. Navíc ani neudělá nepořádek vevnitř, ale opravdu jenom sebere těch pár drobností co potřebuje a je pryč. On ti dokáže udělat chatu třeba v době, kdy majitelé odjedou jenom do vesnice nakoupit a jak je v lese, tak už ho nikdo nechytí. On je teď v pátrání, protože tady vykrádá ty chaty a dokonce na něj byly nějaký pátrací akce se psovody a vrtulníkem, ale jak říkám, toho v lese nikdo nechytí.
Později jsem si zjišťoval informace o Pánkovi a zjistil jsem, že všechno co mi Černý řekl je pravda. Od myslivců jsem slyšel, že ho občas někde zahlédnou, ale než se dostanou na místo, kde ho viděli, tak je pryč a jako by se po něm slehla zem. Nikdo neví kde a jak přespává a jak vlastně vypadá, protože poslední fotka, kterou jsem našel byla asi deset let stará.
V době, kdy jsem se o lesním muži dozvěděl jsem se zařekl, že udělám všechno proto, abych ho chytil. Na jednu stranu mě k tomu vedla touha chytit zloděje a na druhou stranu bych asi získal obrovské uznání za to, že se mi podařilo něco, co nezvládlo ani organizované komando se psy a vrtulníkem. V průběhu let jsem tedy po lesích v okrsku nachodil možná stovky kilometrů a vyšetřoval možná desítky vykradených chat o kterých si myslím, že je vykradl lesní muž. Nikdy jsem ho ale ani koutkem oka nezahlédl a nevydobyl si tak zasloužené uznání.
Asi po osmi letech práce v okrsku se ale stal malý zázrak. Kolegové ze sousedního okresu Pánka chytili přímo při vloupání do chaty a tak skončil v policejní cele. Vzhledem k tomu, že po něm bylo posledních asi deset let vyhlášeno pátrání, tak byl dotazován k řadě případů, ale ani k jednomu se nevyjádřil. Samozřejmě policie trvala na tom, aby ho soud umístil do vazby, protože nebylo možné ho tak dlouhou dobu chytit, úmyslně se vyhýbal trestnímu řízení a navíc se dopouštěl další trestné činnosti a s tímto návrhem na vazbu souhlasil i státní zástupce, který dal na soud návrh. Pro všechny policisty, kteří na všech těch případech vloupání pracovali ale bylo obrovským zklamáním, když soudce, který o umístění do vazby rozhodoval Pánka pustil na svobodu. Důvodem bylo to, že Pánek slíbil, že bude spolupracovat při vyšetřování, byť se dosud skrýval a ve všech případech odmítl vypovídat a navíc také slíbil, že si bude přebírat případné předvolání k výslechu nebo k soudu v místě bydliště. Pan soudce asi nepochopil, že místem trvalého bydliště lesního muže je obecní úřad a v jeho skutečném bydlišti ho už nikdo nikdy nenajde.
Zcela překvapivě se na mě za několik týdnů soud obrátil s žádostí o doručení předvolání na jméno Milan Pánek, protože jmenovanému není možné předvolání doručit poštou. Mě se zase zcela překvapivě toto předvolání nepodařilo doručit a tak je lesní muž opět v pátrání a pokud nezemřel, tak v něm bude na věky.

Policejní historky Franty Flinty - Velmistr Reiki

12. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Velmistr Reiki

Po ukončení kurzu na zbraň následovala roční škola, pod zkratkou ZOP, rozuměj základní, odborná příprava. Jak jsem již naznačil dříve, šlo o rok učení, střílení, nácviku modelových situací a spousty dalších věcí, ale o tom někdy později. Každopádně to byl rok, kdy rodina strádá, protože škola probíhá jen na několika málo místech v republice a tak to pro většinu studentů znamená dojíždění a ubytování na ubytovně.
Po této škole alespoň pro mě následovalo období, kdy jsem byl na oddělení hlídkové služby u Pavla Nováka. To ale nebyl můj cíl. Od začátku jsem chtěl dělat skutečnou policejní práci a tak jsem požádal o přeřazení na obvodní oddělení v Horní Dolní. Tam jsem nastoupil v roce 2008 a nakonec jsem tam zůstal dlouhých deset let.
Obvodní oddělení jsou troufám si tvrdit páteří policie. V drtivé většině případů totiž policisté těchto oddělení jako první řeší věci na místě a rozhodují o dalším postupu, zajištění stop, důkazů nebo osob a šetří drtivou většinu běžné trestné činnosti. Policisté jsou zde rozdělení většinou na okrskáře, jinak policisté s územní odpovědností a zpracovatele, kteří jsou o stupíneček výš.
Okrskář, kterým jsem se stal i já je takovým policejním dělníkem. Každý má přidělené své území, na kterém provádí šetření k přestupkům a trestným činům, které se zde stanou, je v kontaktu s místními obyvateli a samosprávou a mimo jiné provádí šetření a doručování na základě žádostí kriminální policie, soudů, exekutorů a různých dalších orgánů, které si jen dokážete představit.
To je velmi zjednodušený popis, ale zacházet do podrobností by asi nebylo zajímavé. Já jsem se stal tímto okrskářem a dostal jsem jako své území přiděleno několik obcí kolem Horní Dolní. Když mi vedoucí obvodního oddělení npor. Miroslav Král řekl, jaké území budu mít na starost, tak mi mezi řečí řekl, že původní okrskář Karel mi celé území předá.
Šel jsem tedy do kanceláře za Karlem, který odcházel do civilního sektoru a řekl jsem mu, že mám okrsek po něm. Karel se usmál, předal mi klíč od kanceláře, řekl čau a od té chvíle jsem ho už nikdy neviděl. Co všechno tedy patří do mého okrsku jsem zjišťoval během následujícího půl roku a dalších několik let jsem si zde získával různé potřebné kontakty.
V mém okrsku je mimo spousty dalších věcí, firem a krásné krajiny nachází i několik restaurací a ubytoven, přičemž jedna z restaurací, které místní říkají U Franty je hned vedle ubytovny, která patří k místní fabrice na zpracování papíru.
Na tom by asi nebylo nic divného, ale v této ubytovně bydlel pan Kovář, se kterým jsem se v průběhu let setkal několikrát a pokaždé za mírně řečeno zvláštních okolností.
Jedno z těchto setkání proběhlo v mojí kanceláři na oddělení, kam za mnou pan Kovář přišel a chtěl mluvit s policistou, který má na starost ubytovnu, ve které bydlí. Pan Kovář byl menší postavy s bříškem a s úpravou vlasů a vousů si skutečně nedělal velké starosti. Mohlo mu být kolem 50 let a když promluvil, tak měl znatelný slovenský přízvuk.
Řekl mi, že je velmist reiki. No upřímě o reiki jsem kdysi slyšel, ale hlubší znalosti mi scházely. Proto jsem se nijak nevyjadřoval a čekal, co bude dál. Pan Kovář pokračoval " pane Flinta víte, já jako velmistr reiki cítím a vnímám různé věci, které normální lidi vůbec nedokážou zaznamenat. Mám totiž silně vyvinuté smysly a intuici. To není žádná sranda víte? Mě totiž dokážou neuvěřitelně rušit i věci, které vy třeba vůbec neslyšíte, nebo necítíte. Já třeba vnímám i elektrické pole, které vydává rozsvícená žárovka".
Tiše jsem polknul, přikývnul a byl jsem skutečně zvědavý, co se z této situace vyklube. Pan Kovář pokračoval " Pane Flinta víte, já bydlím na ubytovně u fabriky a mám tam strašné problémy se sousedy. Oni vám mají v bytě takové strašně silné elektrické hodiny a o ty mi jde. Oni totiž ty hodiny mají neuvěřitelně silné elektromagnetické pole a ti sousedi mě díky tomu poli můžou číst myšlenky a snaží se mě tak ovládat".
Potlačil jsem škubání koutků a přemýšlel, jak situaci vyřešit. Tomu, co mi říkal očividně věřil a já jsem neměl to srdce mu říct, že můj názor na věc je velmi odlišný. Navíc jako policista ač se to zdá absurdním správně musím i takové oznámení přijmout, zadokumentovat a prověřit. Co kdyby to totiž skutečně byla pravda.
Pan Kovář si mezitím moje několikavteřinové mlčení, které jsem potřeboval k potlačení smíchu vyložil po svém a pokračoval.
" Pane Flinta já nejsem blázen. Oni to o mě říkají, ale to jenom proto, aby mě zlikvidovali. To je tam takové tajné společenství a oni jsou na mě všichni domluvení. Už mě dvakrát dostali do blázince, ale když jsem tam byl dva měsíce a nic mi nezjistili, tak mě vždycky pustili".
Najednou mi v hlavě bleskl nápad a se zcela vážným výrazem ve tváři jsem se pana Kováře zeptal, jestli o těch hodinách ví něco dalšího. Když mi zopakoval, že jsou to strašně silné elektrické hodiny, které kolem sebe šíří to nebezpečné elektromagnetické pole, tak jsem mu odpověděl, že celou věc samozřejmě můžu prověřit, ale potřebuji, aby někdo změřil to elektromagnetické pole a na to, že není policie vybavená. Pana Kováře jsem poslal na ČEZ, aby si o potřebné měření požádal tam a potom se vrátil s jeho výsledkem.
Co mu na ČEZu řekli to nevím a při dalších setkáních jsem se ho neptal, ale je fakt, že kvůli hodinám už nepřišel.

Policejní historky Franty Flinty - kurz

5. března 2018 v 10:00 | František Flinta
Ráno jsem jak jinak s Petrem a Markem nastoupil do auta a odjeli jsme na již zmiňovaný kurz správného používání služební zbraně. Ono totiž policajt bez pistole, to asi nejde moc dobře dohromady a je fakt, že má li někdo s pistolí chodit po ulici a mít právo jí použít, tak by na to měl být připravený i když se jedná pouze o teoretickou přípravu, tedy střelbu do papíru. Kurz jsme měli naplánovaný na tři týdny v policejním školícím středisku.
Když jsme tam přijeli, tak nás rozdělili na pokoje po šesti lidech. Cestou k budově, ve které jsme byli ubytovaní jsem si zvědavě prohlížel okolí a dospěl jsem k závěru, že se patrně jedná o bývalá vojenská kasárna. Byla zde řada panelových budov, které měla svá nejlepší léta již dávno za sebou, stejně jako zbytek areálu.
V přízemí jedné z budov byl malý bufet, kde jsme strávili první dopoledne . Do bufetu se vcházelo prosklenými kovovými dveřmi, které při každém otevření vydávaly takový zvuk, jako kdyby šlo o jejich poslední otevření. V dlažbě u dveří byl již vydřený půlkruh z toho, jak dveře časem sesedly a jedním z rohů škrtali o podlahu.
V bufetu bylo pár stolů a židlí, na jejichž čalounění byly skvrny od rozlitých nápojů, vlašských salátů a kdoví čeho ještě. Celý bufet působil zastarale, což dokreslovala louže vody vytékající pod chladícím pultem.
Za pokladnou v bufetu stojí překvapivě hezká žena, které může být odhadem tak 30 let. Usmívá se a je velmi ochotná. Vzhledem k celkovému stavu okolí bych tady čekal spíš nějakou obtloustlou důchodkyni, a tak je pro mě tato žena příjemným překvapením.
Snad pod vlivem atmosféry, která mě v duchu vrátila o 15 let zpět si objednávám ruské vejce a tři rohlíky a zpětně musím uznat, že ono vejce bylo čerstvé a opravdu jsem si pochutnal.
Odpoledne, když přijeli i ostatní účastníci kurzu nás nahnali do nějaké zasedací místnosti, kde k nám promluvili dva plukovníci, tři kapitáni a několik nižších důstojníků a důležitosti kurzu a hlavně celého školícího střediska, náročnosti jejich práce a nakonec nám nastínili průběh celého kurzu. V tu dobu ještě nikdo z nás netušil, že polovina těchto řečí je lež a druhá nesmysl.
Tím pro nás první den skončil a mohli jsme jít kam nám libo. No kam libo zase ne, ono totiž policista na kurzu je zbaven svéprávnosti, takže vycházky byly pouze do 23 hodin s tím, že areál kde kurz probíhal byl několik kilometrů od nejbližší civilizace, kterou bylo malé městečko někde na Moravě.
Jak už to tak bývá, tak se tady našlo několik málo lidí, kteří se znali ještě před nastoupením k policii a potom ti, kteří se seznámili později a tak se během chvilky nezávisle na sobě domluvilo několik skupinek a návštěvě městečka a samozřejmě ochutnávce zdejšího piva.
Dodnes nedokážu objektivně zhodnotit, jestli šlo o dobrý nápad, protože na jednu stranu došlo k uvolnění napětí v kolektivu lidí, kde se zná jen někdo, na stranu druhou v kurzu byla spousta ještě pořád téměř dětí, které prostě po požití určitého množství alkoholu dělají ostudu. Jediným štěstím tedy byl fakt, že místní jsou již asi natolik zvyklí a otrlí, že se náš návrat obešel bez konfliktu, či zranění někoho z členů naší skupinky.

Kurz den druhý

Ráno na pokoji postupně v nahodilých intervalech začalo zvonit několik budíků tak, jak si je kdo nastavil, ale vstávat se po předchozím večeru zjevně nikomu nechtělo. Nakonec se ale dílo podařilo a v sedm hodin jsme všichni byli nastoupení před pokoji k zahájení druhého dne.
Jako první za námi přišel náš hlavní instruktor David Adámek, který se mi jevil jako poměrně sympaťák a rozumný člověk, což se mi během kurzu potvrdilo.
Odvedl nás do učebny, kde nám řekl praktické věci k průběhu kurzu, poučil nás, jak se ke komu máme chovat a co od nás očekává. Potom dodal další informace, jako kde mají v okolí nejlepší pivo a kam se dá jít vykoupat. Potom už nic nebránilo odchodu na střelnici, která byla přímo v areálu.
Střelnice vypadala stejně opotřebovaně jako ostatní zařízení, ale pro účely našeho výcviku zjevně dostačovala. Na jednom ze stolů, které zde stály byly připravené pistole, na které jsme ale zatím nedostali povolení sahat. Nejdřív jsme dostali školení z bezpečné manipulace a ovládání zbraně, což pro mě jako pro absolventa základní vojenské služby a amatérského střelce nebylo nic nového.
Potom už jsme se mohli pomazlit. Každý dostal přidělenou jednu ze zbraní s tím, že tu jednu bude používat v průběhu celého kurzu a také se o ní bude starat. Láskyplně jsem přijal svou CZ 75 D Compact, což je standardní policejní pistole. Na první pohled se jednalo o delší dobu používanou pistol, ale to mi jako milovníkovi zbrani pranic neubralo na náladě.
Zbraně obecně v sobě skrývají skryté kouzlo. V průběhu historie prošly obrovským vývojem, ale vždy se v dané době jednalo v vrcholný technologický produkt, který prezentoval schopnosti konstruktérů a výrobců. Kouzlo zbraní tkví především v převaze, kterou dává svému držiteli ve srovnání s ostatními. Dřevo pomalu nahradil kov, obyčejný kov kov ušlechtilý, ušlechtilý kov nahrazuje plast a s postupem technologie se zlepšuje i účinnost a spolehlivost zbraní.
Jeden z legendárních konstruktérů a výrobců zbraní Samuel Colt kdysi pronesl poměrně neskromnou definici zbraní, kdy řekl něco v tom smyslu, že bůh stvořil lidi rozdílné, ale Samuel Colt jim dal stejné šance. Patrně v té době mluvil o Coltu v ráži 45, kterému se začalo přezdívat Peacemaker a ve své době to byla bez diskuze nejlepší ruční zbraň na světě.
Po krátké chvilce k seznámení se se zbraněmi jsme začali nacvičovat jejich ovládání a manipulaci bez nábojů, nebo jak říkají střelci na sucho. Když náš instruktor nabyl přesvědčení, že základní manipulaci zvládáme natolik, že nejsme nebezpeční sami sobě s svému okolí, tak nám rozdal náboje a začala skutečná show. Nakonec ale nikdo nepřišel k úrazu a tak jsme po dopoledni na střelnici všichni v klidu odešli na oběd, po kterém následovala teorie na učebně.
Ach jo, ta teorie. Nesnáším teorii čehokoliv a úplně nejvíc nesnáším teorii něčeho, co znám a umím. No nakonec jsem přežil i odpoledne a potom následovalo odreagování v podobě čištění zbraní po předchozí střelbě. Paráda, konečně se budu moct povrtat ve vnitřnostech, cítit pach oleje na zbraně a tu svou dokonale vyčistit. Použil jsem všechny své znalosti a fígle tak, abych dosáhl perfektního výsledku a to se podařilo. Vyčistil jsem úplně všechno a skutečně jsem si to užil.
Po čištění zbraní jsme dostali pro zbytek dne volno a valná většina účastníků kurzu se rozhodla zcela překvapivě jít do města na pivo. Já jsem taktéž zcela překvapivě šel s nimi. Hrálo se v té době mistrovství Světa ve fotbale a ačkoli nejsem přílišným příznivcem tohoto sportu, tak jsem se rozhodl jít s ostatními podpořit naše fotbalisty v rozhodujícím zápase s Italy. To byla chyba, protože zápas rozhodně nedopadl podle očekávání fanoušků a naši borci nepostoupili ani ze základní skupiny. Nálada tedy byla mizerná, pilo se na žal a to nikdy nepřináší to správné ovoce.
Vzhledem k tomu, že se zábava rozjela a někteří kolegové se cítili nepřemožitelní, obzvláště po hodině sebeobrany, rozhodli se poměřit své síly na trávníku před restaurací. Osobně nejsem zastáncem podobných exhibicí a tak jsem vše pozoroval v klidu z povzdálí u stolu, přičemž jsem měl zvláštní tušení, že to vzhledem k množství vypitého alkoholu účastníků nemusí dopadnout dobře. Moje tušení se bohužel během chvilky potvrdilo, jeden z kolegů se na trávníku začal svíjet bolestí a nám vyvstala otázka, co s ním. Vypadalo to na poraněné rameno, nebo klíční kost a rozhodně se nejednalo o zranění, které by jsme byli schopni vyřešit na místě.
Kolegu jsme tedy dárkově zabalili do státní vlajky, kterou jsme zde jako správní fanoušci měli sebou a taxikem jsme ho odvezli do nemocnice, kde se zjistilo, že má vykloubené rameno. Tím skončila zábava toho večera a všichni jsme se odebrali na kutě.

Kurz - další dny

Další dny kurzu se odvíjeli podle stejného scénáře. Každý den byl rozdělen do částí, kdy jsme se učili manipulaci se zbraní, střelbu, zákonné podmínky pro použití zbraně a něco málo ze sebeobrany a neudálo se v podstatě nic moc zajímavého, co by stálo za zmínku.
Byl zde ale jeden kolega, který za zmínku rozhodně stojí a to Marcel Šafránek. Přijel z jednoho malého, zastrčeného oddělení, kde dávají lišky dobrou noc. Takovým malým oddělením se obyčejně říká fara a usuzuji, že to je proto, že tam většinou bývá neskutečný klid. Marcel, jak jsme později zjistili byl inženýr a to v oboru slévárenská technologie. U něho jsem si již poněkolikáté ověřil teorii, že vzdělání rozhodně nezaručuje přirozenou inteligenci, obecný přehled, či praktickou použitelnost člověka pro běžný život.
Když jsme během kurzu byli jeden den na střelnici, tak jsme prováděli cvičení, které spočívalo v tom, že jsme stříleli na terce, které se nám ukázali vždy pouze na pár vteřin. Úkolem bylo v tu dobu terč zasáhnout tolikrát, kolikrát to zvládneme a instruktor nám kladl na srdce, že se nám terče ukážou pouze třikrát, potom dá povel k zastavení palby a když se po tomto povelu otevřou znovu, tak nikdo nebude střílet, vybijeme zbraně a potom společně půjdeme zkontrolovat terče.
Celé cvičení proběhlo v klidu, když jsme vystříleli třetí sérii, tak dal instruktor povel k zastavení palby. Potom se terče otevřeli a z jedné strany práskli tři výstřely. Ano, Marcel to nepochopil. Samozřejmě se to s ním táhlo už po celý zbytek kurzu a pokud někdo někomu něco opakoval, tak to bylo právě jemu.
Když jsem zjistil, jaký obor Marcel vystudoval, tak jsem chtěl využít jeho odborné znalosti a položil jsem mu otázku, kterou jsem se zabýval už několik týdnů bez uspokojivého výsledku. V té době jsem vlastnil starší motorku Jawa 350, kterou jsem postupně upravoval. Chtěl jsem vyměnit původní nevzhledné stupačky za nějaké efektní, ale nevěděl jsem, jaký k jejich výrobě zvolit materiál tak, aby byly lehké, pokud možno lesklé a zároveň odolné. S tímto dotazem jsem se na Marcela obrátil a dostalo se mi naprosto vyčerpávající odpovědi. Během asi půlhodinové přednášky mi uvedl spoustu různých kovových slitin, u kterých mi popsal jejich vlastnosti a důvod, proč je na ty stupačky nemohu použít. Bohužel ale zapomněl uvést alespoň jeden materiál, který by pro podobné použití byl vhodný.
Jak jsme se všichni postupně prokousávali kurzem, tak se zlepšovaly naše střelecké výsledky a jistota při manipulací se zbraní a tak jsme se po třech týdnech dostali na konec kurzu. Závěr byl slavnostní a před naším odjezdem zpět na různá oddělení dostal každý z nás přidělenou svou služební zbraň, kterou si odvezl. Mezi mnou a mojí zbraní vzniklo hned od začátku určité pouto. Může to znít divně, ale s tou zbraní jsem strávil deset let služby a i když jsem se za tu dobu naštěstí nikdy nedostal do situace, kdy bych zbraň musel použít, tak jsem v ní měl jistotu. Mockrát jsem jí za svojí službu měl v ruce, když jsme třeba v noci prohledávali místo vloupání, kde v tu dobu mohl být pachatel, nebo jsme po honičce zadrželi pachatele v kradeném autě a je fakt, že to člověku dodá pořádný kus jistoty.

Policejní historky Franty Flinty - třetí den

26. února 2018 v 10:00 | František Flinta
Třetí den

V nažehlené uniformě se státním znakem na levém rukávu čekám v kanceláři na začátek služby a opět mám ten slavnostní pocit jako první den. Na tu modrou uniformu a státní znak jsem skutečně hrdý. Však nebylo jednoduché získat právo jí nosit.
Společně se mnou čeká i Petr a Marek a několik dalších kolegů, které ještě neznám. Pavel novák si naposledy potáhne z cigarety nedopalek udusí milionkrát nacvičeným pohybem v tom dobře utajeném popelníku. Potom nás přivítá a krátce shrne, co se stalo za minulý den a noc a poučí nás o tom, že z vyšších míst je vyvýjen tlak z důvodu příliš malého počtu uložených pokut. Potom nám řekne kdo s kým bude ten den sloužit a mě přidělí zkušenému kolegovi, kterému nikdo neřekne jinak, než Fanouš. S Fanoušem máme za úkol, nebo spíš Fanouš má za úkol mi ukázat, jak to chodí a co se ve službě dělá. K dispozici jsme dostali nejtarší auto na oddělení, což je řádně ohrkaný VW Transporter, kterému se na tachometru skví krásných 370 000 km. Přezdívka tohoto nezničitelného i když místy již orezlého stroje zní Kokta. Jak k přezdívce přišel pochopím ihned po nastartování starého dieselu bez turbodmychadla. Vydává zvuk, který je specifický klepáním a za studena zadrháváním. Jak jsem později zjistil, tak jeho maximální rychlost je necelých 100 km/hod. V tomto stroji, který je překvapivě pohodlný vyrážíme do terénu a začnáme brázdit ulice Horní Dolní.
Fanouš má skoro dva metry a jeho váhu odhaduji lehce přes metrák. Jinak se ale jeví jako velký kliďas. Začne mě zpovídat a tak nám uplyne první hodina. Za tu dobu několikrát projedeme Horní Dolní a potom Fanouš zamíří na lesní cestu. Ujedeme asi kilometr a Fanouš zastavuje s Koktou uprostřed cesty, vypne motor a s naprostým klidem mi oznámí, že jde spát a kdyby něco, tak ho mám probudit. Potom se přesune na zadní sedadla a zaujme polohu ležícího střelce. Nejdřív na něj šokovaně hledím a nemůžu uvěřit, že to myslí vážně, ale ostupně přijímám skutečnost, že to tak prostě je. Chodím kolem auta a přemýšlím, co mám dělat. Na jednu stranu mě to neskutečně štve a jsem nabitý enrgií, kterou chci využít a na druhou stranu si uvědomuji, že jsem nový, nic neumím a ani nemůžu dělat a tak stepuju u auta a když jsou kolem houbaři, tak se snažím vypadat zaměstnaně a důležitě. Fanouš naštěstí nemohl usnout a tak jsme za chvilku jeli dál.
Horní Dolní je specifické město. Byť je to město okresní, tak zde není moc zajímavostí. Osobně město definuji jako větší vesnici, která je tvořena čtyřmi hlavními ulicemi a pěti světelnými křižovatkami. Bydlí u nás necelých 30 000 lidí a je to relativně klidné městečko. To ale dnes neplatí. Během následujících pár chvil po našem odjezdu z lesa se událo několik věcí, které si budu pamatovat pokud ne pořád, tak hodně dlouho.
S Fanoušem jedeme pomalu k oddělení, kde si chce něco vzít. Když se v Koktovi blížíme k ředitelství, tak vidím dva hloučky lidí, záchranku a na trávníku před ředitelstvím nabouranou Fábii. Potom registruji dvě ležící těla a na silnici zohýbaný stojan na kola a několik jízdních kol rozhozených v okolí. Fanoušovi říkám ať zastaví, ale on s ledovým klidem odpoví, že když nás bude někdo potřebovat, tak nám zavolají na vysílačku. Znovu se na něho v šoku podívám a ptám se ho jestli to myslí vážně. On neodpoví a v klidu projede kolem a odjíždí pryč. Hlavou mi proběhne, že s Fanoušem asi vycházet nebudu a v tom okamžiku nám na vysílačku volá operační důstojník, který nás co nejrychlejí chce k ředitelství, kde se stala vážná dopravní nehoda.
Operační to je taková tajemná osoba. Na ulici ho nepotkáte a přitom ví o všem, co se kde šustne. To u něho se sejdou volání na číslo 158 a to on posílá na místo tu hlídku obvodního oddělení, tu nehodáře a jindy hasiče, nebo záchranku.
Fanouš se neochotně otočí a jedeme zpět. Na místě nám jeden z kolegů řekl, že řidič Fábie zkolaboval za volantem a na chodníku srazil dvě ženy, potom smetl stojan s koly a porazil strom před ředitelstvím a od nás chce, abychom zastavili dopravu na nejbližší křižovatce. Ta je asi 50 metrů od nás, tak tam hned běžíme. Fanouš mi do ruky vrazí červenou plácačku, suše mi oznámí, že jde k zubaři nechá mě stát uprostřed křižovatky a odchází. Dodnes nechápu jak, ale podaří se mi zastavit provoz ve směru k ředitelství a v tu dobu naštěstí přijde jiný kolega od dopravní policie. Ptá se mě kde je fanouš a já mu popravdě odpovím, že mě tam nechal a šel k zubaři. To je debil odvětí kolega, pošle mě na chodník a jde řídit provoz na křižovatce.
Stojím na chodníku a stále se snažím pochopit Fanoušovo jednání, ale prostě se mi to nedaří. Mám vztek a v tu chvíli si připadám naprosto zbytečně. Upřímě nevím, co mám dělat a kolega, který mě to měl učit odešel. Sleduji dění kolem sebe a najednou u mě stojí Pavel Novák a říká mi, abych natáh pásku napřč silnicí a nikoho za ní nepouštěl. Přitom mi do ruky vrazí klubo zelenočervené pásky s nápisem Policie Stop. Okamžite udělám co mi řekl a potom si stoupnu k pásce, odkud postupně odeženu několik čumilů.
Po chvilce k pásce přiběhne paní ve věku kolem padesátky a hned se hrne dál. Stoupnu jí do cesty a říkám jí, že tam nemůže. Ona pouze suše odvětí a co uděláte, zatknete mě? Já tam mám dceru. Okamžitě paní požádám, aby šla se mnou a odvedl jsem jí za Pavlem Novákem, který pobíhal venku a nacházel se v tom vzácném stavu, kdy byl nabitý energií a na místě všechno řídil. Tomu jsem paní předal a vrátil jsem se k pásce.
Tenhle okamžik ve mně zůstal dodnes. Byla to jen malá chvilka, ale v té jedné větě, kterou mi paní řekla bylo mnohem víc, než se dá zachytit těmi slovy. Byla tam naléhavost, strach, obava, zmatek a volání po pomoci.

Policejní historky Franty Flinty - Druhý den

19. února 2018 v 9:00 | Franta Flinta
Druhý den

Druhý den si vykračuji jako skutečný mazák vstříct novým dobrodružstvím. Přišel jsem společně s nováčky ze včerejška Markem a Petrem k vedoucímu hlídkové služby a tam jsme se dozvěděli, že pojedeme na krajské ředitelství, kde nás vyfotí do služebních průkazů a cestou zpět se zastavíme ve výstrojním skladu nafasovat uniformy.
Sice jsem nechápal, proč se jedeme fotit 120 km daleko, když by se nějaký šikovný fotograf našel určitě i v Horní Dolní, ale se zkušenostmi nabytými v rámci základní vojenské služby jsem se na nic neptal a nic jsem nekomentoval.
Na krajské ředitelství nás vezl personální pracovník, který s námi prošel celým výběrovým řízením a hned po prvních pár kilometrech jsem litoval, že nás neposlali vlakem. Až během této cesty jsem zjistil, kde všude se dá předjíždět a jak rychle může člověk v běžném provozu urazit vzdálenost 120 kilometrů.
Na krajském ředitelství jsem se utvrdil v pocitu, že tady bude řada věcí fungovat stejně, jako u armády. Focení proběhlo velmi rychle v pracovně kriminalistického technika, který je samozřejmě i v Horní Dolní, ale tenhle byl asi nějakej speciální, tak jsme za ním museli přijet. Fotografie toho našeho by asi nebyly dostatečně kvalitní. No s odstupem času bych spíše řekl, že nebyl řádně proškolen a tak by určitě fotografování policistů nezvládl. To je totiž naprosto něco jiného než fotit místo činu či zadržené zločince.
Po této překvapivě krátké návštěvě krajského ředitelství následovala další rychlostní zkouška služebního vozidla, které po krátké jízdě se škaredě páchnoucí spojkou a doutnajícím brzdovým obložením zastavilo před výstrojním skladem. Poté, kdy jsem potlačil nutkání zvracet jsem vystoupil a na gumových nohách jsem se vydal do útrob budovy, kde jsem po řádném vyzkoušení dostal skutečně velikou hromadu oblečení, bot a čepic. Jak jsem se později dozvěděl, tak taková čepice je ve službě skoro důležitější, než třeba služební zbraň. Takový policista bez čepice je totiž falešným policistou, jak jsem v následujících letech často slýchal od jednoho kapitána, který sice čepici nosil skutečně téměř pořád, ale baret si nasadil naprosto spolehlivě vždycky opačně, než všichni ostatní. Pro jeho menší vzrůst a povahové vlastnosti mu někteří za zády říkali Napoleon. Na druhou stranu se dá říct, že ten kapitán o kterém bude řeč později byl jedním z těch lepších, které jsem během služby potkal.
Když jsme k mému nemalému údivu zcela zdraví dorazili zpět do Horní Dolní, tak nás Pavel Novák poslal domů s tím, že se máme věnovat samostudiu předpisů, které nám připravil a druhý den máme přijí už v uniformě do služby.

První den

13. února 2018 v 10:29 | Franta Flinta
Jmenuji se František Flinta, tedy alespoň zde, kde jsem se zcela drze a bez znalosti spisovatelského řemesla rozhodl přiblížit, jak funguje policie v ČR. Rozhodl jsem se tak po shlédnutí několika různých seriálů vysílaných na českých televizních kanálech, kde jsou neustále prezentovány naprosté nesmysly. Moje jméno, stejně tak jako jména ostatních osob a míst jsou smyšlená, I když základní popis charakterových vlastností, míst či událostí vychází z toho, co jsem během své služby u policie skutečně zažil.

První den
Je prvního. Konečně je prvního a já se těším jako malej kluk. Sice mi je dvaatřicet, ale nadšení je opravdu veliké. Dneska začíná něco nového, velkého a mám takovou nějakou sváteční náladu. S odstupem deseti let sice toto nadšení nechápu, ale tohoto prvního mi nic a nikdo nemůže pokazit. Je to jeden z těch dní, na které se dlouho těšíte a když to konečně přijde, tak tomu naopak nemůžete uvěřit. Až do dnešního rána jsem netrpělivě počítal každý zbývající den a konečně jsem se dočkal.
Proč se tak těším je jednoduché, nastupuji do nového zaměstnání, do kterého jsem se chtěl dostat už hodně, hodně dlouho a teď konečně mám tu šanci. Někdo se možná ušklíbne, ale ve svém počátečním nadšení, ve kterém se mísí nedočkavost s očekáváním jsem přesvědčený o tom, že můžu hodně dokázat. Kolem žaludku cítím jemné šimrání. Přesně takové šimrání, které mám pokaždé, když vím, že přijde něco velmi příjemného, nebo vzácného.
Pečlivě oholený a upravený jsem dorazil před velikou budovu s nápisem okresní ředitelství a nesměle jsem vstoupil do haly. Vrátnému, který byl zjevně celý nadšený z toho, kdo mu tam leze jsem řekl, že dnes nastupuji a mám se hlásit u pana Mrázka. Dobře živený padesátník za posuvným okénkem se ušklíbl a odvětil " myslíš u plukovníka Mrázka ne? Tak si sedni támhle na židli." Ukázal tučným krátkým prstíkem kdesi ke zdi, kde seděli další dva nešťastníci, které jsem si pamatoval z výběrového řízení. Hala byla prostorná a dobře osvětlená a já jsem si najednou po krátkém hovoru s vrátným už nepřipadal tolik slavnostně jako před snídaní.
Sedl jsem si na volnou židli a zjistil jsem, že si mě ti dva nešťastníci také pamatují a protože byli přibližně ve stejném věku jako já, tak jsme se bez větších okolků dali do řeči. Jeden z těch dvou se jmenoval Marek Hrabě a ten druhý Petr Bezděk. Později jsem se dozvěděl, že Marek dříve pracoval jako školitel pro nějakou softwarovou firmu a Petr jako mistr pro jednu místní firmu.
Po chvilce za námi přišel vyšší muž s pečlivě zastřiženým tmavým knírkem a tmavými vlasy v uniformě, dnes už vím, že je to podplukovník. Oslovil nás hlubokým hlasem a vyzval nás, aby jsme ho následovali. Šli jsme za ním chodbou tiše a oddaně jako ovce, zatímco on se nes jako páv. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že barva jeho vlasů není až tak přirozená, jak by se zdálo. Později jsem zjistil, že to byl zástupce okresního ředitele Mrázka Milan Mastný, kterému se mezi poddanými kvůli jeho pěstěnému knírku a přehnané péči o zevnějšek přezdívá německý pornoherec.
V nejvyšším patře budovy, kde přirozeně sedí největší šéf nás usadili v kanceláři sekretářky a nechali nás zase čekat. Po chvilce se vrátil Milan Mastný a poučil nás, jak se máme správně v souladu s vojenským vystupováním chovat. Naštěstí si tyhle opičárny pamatuji ještě z vojny, tak to pro mě nebylo nic nového. Konečně nás pozvali do kanceláře okresního ředitele plk. Judr. Miroslava Mrázka. Hned první den jsem si důkladně vštípil, jak je u policie důležité si správně zapamatovat hodnost a hlavně tituly svých nadřízených. Ego je holt Ego. Na okresním ředitelství v Horní Dolní je to v podstatě ta skoro nejdůležitější věc.
Kancelář byla prostorná a světlá a vůbec se nepodobala těm ostatním kancelářím, kterými jsem od té doby prošel. Uprostřed byl veliký hnědý stůl s několika židlemi a za stolem stál okresní ředitel, který nás přivítal. Pan ředitel byl velmi štíhlý a velmi vysoký a velmi mile leč krátce k nám pohovořil. Samožřejmě hlavně zdůraznil, že práce u policie není jenom tak. Je totiž nesmírně náročná a taky zajímavá, na policisty klade vysoké nároky a hlavně a to je důležité je posláním. V následujících deseti letech to byl poměrně často opakovaný argumet, kterým se dá odůvodnit téměř všechno. Není na benzín, neberte to tak, vaše práce je posláním a je třeba jí přinést nějaké oběti. Nemáte kvalitní oblečetní pro službu venku, vaše práce je posláním a jsme na vás hrdi, vy to zvládnete a různě podobně.
Pan ředitel také pohovořil o tom, že s ním můžeme počítat a můžeme se na něho kdykoli obrátit a potom se omluvil a s telefonem u ucha odešel. Později jsem zjistil, že chůze s telefonem u ucha je u něho asi nejčastější činnost. Za několik málo let se mu dokonce postupně podařilo úspěšně protelefonoval až do důchodu.
Po tomto nezbytném uvítání jsme byli předáni do pečlivé péče pana Macka, což je skaldník. U něho jsme nafasovali nezbytné propriety jako policejní opasek, pouta a spoustu dalších věci. Dodnes nechápu, kdo dokázal se zcela vážným záměrem vymyslet tak dokonalý opasek, který odmítlo používat 99% policistů. Což o to, řemen je to pořádný a věřím tomu, že v případě potřeby na něm odtáhnu kamion, ale je těžký, tvrdý a jeho přeska je na samostatnou kapitolu. Vzhledem k její konstrukci jsem nabyl určité podezření, že jí asi vymysleli v Rusku.
Po uložení věcí do skříní následovala prohlídka oddělení hlídkové služby, což byla vlastně jenom šatna a dvě kanceláře. V jedné seděla Mirka Jouzová, která měla na starosti administrativu a ve druhé šéf hlídkové služby npor. Bc. Pavel Novák. Pavel byl vyšší štíhlý čtyřicátník s prošedivělými vlasy a když si tak zpětně vzpomínám, tak jsem ho snad neviděl v jiném oblečení, než v tmavomodré služební kombinéze. Jeho kancelář byla oproti kanceláři ředitele Mrázka velmi malá. Tak malá, že když si z každé strany stolu uprostřed sedl jeden člověk, tak kolem nich už nemohl projít žádný další. Také nábytek byl zjevně zastaralý, šedivý a zaprášený. Kancelář byla prosáklá cigaretovým kouřem a vypadala prostě unaveně. Ostatně stejně, nebo možná ještě víc unavený se jevi Pavel Novák. Je zajímavé, že ho z jeho únavy dokázalo vždycky vytrhnout, když mohl mluvit o tom, co ve službě zažil, co všechno dělal a kde byl. Jako kdyby ho v těchto okamžicích nějaká síla přenesla na ta místa a v tu dobu na něm bylo vidět, že svojí práci měl kdysi taky rád. Najednou mu v očích byla vidět energie, kterou na první pohled neoplýval. Asi byla jenom schovaná za všemi těmi ostatními věcmi a jen občas jí člověk mohl zahlédnout. Několikrát jsem si mohl ověřit, že se objevila vždycky, když bylo potřeba řešit nějaký skutečně policejní problém. V tu chvíli se z toho unaveného muže stal naprostý profesionál, který dokázal vyřešit skoro všechno.
Právě u Pavla Nováka v kanceláři jsme strávili celý první den a ten byl velmi náročný. Měl totiž v kanceláři pod stolem dobře ukrytý popelník a kouřil jednu cigaretu za druhou. Jako pro nekuřáka pro mě doba do 15 hodin byla nekonečná. Na druhou stranu byl tím prvním člověkem, který se se mnou bavil zcela normálně a který mi dával první praktické rady pro službu I když skutečná služba mě ještě velmi dlouho míjela.
Ono totiž začít pracovat jako policista není úplně jenom tak. Ze všeho nejdřív se musíte přihlásit na nějakém tom ředitelství a to pouze v době, kdy se přijímají noví policisté, I když později se přijímání nových kolegů stalo dlouhodobým stavem. Potom následují fyzické testy, ze kterých se už hodně slevilo a I tak s nimi má spousta zájemců veliké problémy. Nemine vás samozřejmě pohovor s potenciálními nadřízenými, psychologické testování spojené s oblíbeným malováním obrázku, které trvá půl dne a pokud splníte všechny požadavky, tak se na personálním oddělení rozhodnou, jestli budete přijat. Taky budete ze strany policie důkladně prověřen, jestli nejste jak se odborně říká KZO, neboli kazeťák, což je kriminálně závadová osoba, nebo nedej bože extrémista.
Když projdete tímto sítem, tak vás čekají tři týdny školení v policejních kasárnách, kde vás naučí správně používat služební zbraň. Tímto školením je obohacen každý nový policista a to i v případě, že by byl olympijským vítězem ve střelbě, držitelem zbrojního průkazu, či přišel k policii třeba od armády nebo vězeňské služby.
Pokud si myslíte, že tím to končí, tak jse opět mýlíte, protože práce u policie je neustálým školením čehokoli a můžete se spolehnout, že na každou činnost vymyslel nějaký chytrý mozek z policejního prezidia takzvaný závazný pokyn, což ve finále znamená, že u policie není moc prostoru pro vlastní kreaativitu. Po střeleckém kurzu většinou strávíte několik týdnů, možná I nějaký ten měsíc ve službě se zkušenějšími kolegy, ale nemůžete nic dělat. Jenom s nimi chodíte nebo jezdíte a jste do počtu. Nemáte totiž policejní školu a tak vlastně nic neumíte.
Když se konečně dostanete do školy, tak se budete hodně učit. Hlavně všemožné zákony týkající se práce policie a trestního řízení. Samozřejmě musíte nastudovat dopravní předpisy, řešení přestupků a spoustu dalších věcí a dovedností. To všechno je samozřejmě důležité I když skutečná praxe je mírně odlišná od toho, co se budete učit. Policejní škola trvala dříve celý jeden rok. Podmínky pro práci se postupně pomaličku měnili. Nakonec jsou tak dobré, že k policii skoro nikdo nechce a tak se I z původního roku ve škole stal půlrok a z výběrového řízení se stalo náborové s krásnými letáky mladých, šťastných lidí v uniformách a nakonec zmizel I požadavek minimáního vzdělání, což dříve bylo maturitní vysvědčení. Dnes stačí výuční list.


Kam dál